Článek
Teď sedím doma na neschopence. Mé tělo mě doslova vypnulo a konečně začínám chápat, že nemoc není nepřítel, ale poslední způsob, jakým se se mnou moje vlastní já snaží mluvit.
Když hlava nechce zastavit, tělo nakonec samo zatáhne za záchrannou brzdu. A bolí to. Dlouho jsem si myslela, že ty hromady čokolády, sladkostí a dalších „radostí“ jsou jenom o jídle a mlsání. Ale nejsou. Je to o tom, co v sobě dusíme a co v nás pak doslova kyne. Je to náplast na duši, která ve vás pláče.
Proč se neumíme zastavit včas? Pořád vás žene pocit, že musíte všechno zvládnout, až zapomenete na to nejdůležitější – na sebe. A najednou? Sedím doma a zjišťuji, že svět běží dál i bez vás. Je to šokující zjištění. Nejsem nenahraditelná pro systém, pro práci ani pro nikoho jiného, ale pro své vlastní tělo jsem jediná!
Učím se znovu dýchat. Ne jen přežívat od dvanáctky k dvanáctce, ale vnímat, co potřebuju teď hned. Možná i vy teď s něčím bojujete a nadáváte na své tělo, že vás zradilo. Ale co když vás jen chrání před něčím mnohem horším? Zkuste mu dnes místo nadávek poděkovat, že to s vámi ještě nevzdalo.
Máte taky zkušenost s tím, že vás nemoc zastavila, abyste nakonec zjistili, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát?
