Článek
Navenek vypadáte úplně normálně, nikdo nevidí, že se vám uvnitř právě restartuje systém a mozek si jede, co chce. Třeba ve zprávě stojí „přijď před čtvrtou“, ale vy to přečtete jako „po čtvrté je času dost“. Takže pedikúru nemáte, a navíc nechápete proč!
Každé ráno se vzbudíte s pocitem: „Kde mám dneska být?“ Přemýšlíte, co jste komu slíbila, jestli nemáte být u lékaře nebo na kosmetice. Moje paměť je jako čistý list papíru. Co si nezapíšu, to nevím, tak prostě čekám, kdo se ozve dřív a vynadá mi, kde zase jsem. Podle doktora je tenhle stav po vyhoření úplně normální. To mě sice trochu uklidnilo, ale v tu chvíli, kdy vám vyvolá panickou ataku i to, že vedle vás někdo mluví, je vám to jedno. V hlavě vám hraje techno i při cestě do obchodu pro dva rohlíky a tato cesta je nadlidský výkon.
Sedět doma a poslouchat vlastní myšlenky je občas horší než dvanáctka v práci. Ta největší drbna v okolí totiž není sousedka odvedle, ale vaše vlastní hlava. Neustále vám připomíná, co jste nezvládla nebo zapomněla. Mít mozek jako dřív je teď luxus. Moje nová terapie je se z toho vypsat. Protože žádný psychiatr na vás nemá čas, další pacienty prostě nepřijímá a takových jako vy má už dost, zavírám se do své bubliny a psaním článků posílám mozek zpátky do první třídy.
Máte taky dny, kdy čtete „vlevo“, ale jdete „nahoru “?
