Článek
V obchodech vymeteno, potkáte tam maximálně tak vlastní ozvěnu a slunce si zřejmě vymazalo naši adresu z navigace. Jediný, kdo se mnou v obýváku vytrvale udržuje oční kontakt, je vánoční stromeček.
Tedy, abychom si rozuměli – stromeček umělý. Ten živý už by v tuhle dobu připomínal jen hromádku neštěstí a biologický odpad, ale tenhle můj tam stojí, drží tvar a tváří se, že Vánoce jsou stav mysli. Jenže tradice je neúprosná. Na Hromnice musí stromek zpátky do krabice. A já se na to letos vyloženě těším, tedy až tu krabici najdu. Ono totiž složit něco umělého do papírového obalu je mnohem snazší, než se pokoušet složit do nějakého rozumného tvaru vlastní život.
Do toho ten úplněk. Ta věc na nebi vám nedá spát. Člověk se převaluje, kouká do té lednové šedi a má pocit, že na něj navíc něco leze – únava, rýma a nevím, co ještě. Většinou je to jen blbá nálada, ale v noci to vypadá minimálně na životní krizi.
A tak jsem se rozhodla pro terapii pečením. Zatímco se venku všechno táhne a nic se neděje, já jsem upekla bábovku. Je dokonalá, voní po celém bytě a má jednu obrovskou výhodu – na nic se mě neptá, nic po mně nechce a rozhodně neváhá, jestli je dostatečně dobrá.
Vlastně je to jednoduché. Na Hromnice je nejen o hodinu více, ale tradičně by se mělo i vymetat, což v dnešní době znamená prostě uklidit. Vyhodit to, co už jen zabírá místo, schovat to, co už dosloužilo, doblikalo, opadalo, a nechat si jen to, co vás fakt zahřeje. Třeba tu bábovku. Protože stromeček do krabice sice nacpete, ale vlastní pocit, že je vám v tom šedivém období vlastně dobře, ten si musíte upéct sami.
A moje rada?
Nezoufejte, že vás úplněk nenechá spát, aspoň máte víc času na to, abyste tu bábovku snědly dřív, než se někdo probudí!
