Článek
Stojím na schodech, čekám na údržbáře a v hlavě mi běží nekonečný seznam úkolů. V tu chvíli se cítíte všemožně, jen ne krásně. Připadáte si ulítaná, neviditelná, unavená… až ušmudlaná.
A pak se to stane.
Kolem projde údržbář se svou malou dcerkou. Holčička se zastaví, upře na vás ty své upřímné dětské oči a bez váhání prohlásí: „Tati, podívej, tam stojí krásná paní.“
V tu vteřinu se zastaví čas. Všechna ta únava, pocit, že nestíháte, i ty zaseklé klíče se rozplynou. Protože dětské oči nemají filtry. Děti neříkají věci ze zdvořilosti nebo proto, že se to sluší. Ony vidí pravdu. Vidí vaši energii, vaši duši, tu vnitřní záři, kterou my dospělé ženy často pod nánosem starostí samy nevidíme.
Ta holčička mi dneska nedala jen kompliment. Dala mi injekci života. Najednou jsem tu únavu necítila. Klíče jsem letěla přidělat s lehkostí, stihla jsem kafe s kamarádkou a svět byl najednou zase barevnější.
A co ta čokoláda, kterou jsem jí koupila? To nebyla jen sladkost. Bylo to mé poděkování za to, že mě na chvíli zastavila a připomněla mi, kdo vlastně jsem. Že i když se cítím pod psa, pro někoho jiného můžu být tou nejkrásnější paní na světě.
Dnešní lekce je jasná: Neztrácejte víru samy v sebe, i když máte zrovna pocit, že melete z posledního. Někde tam venku je vždycky někdo, kdo ve vás uvidí to světlo, které vy samy zrovna přehlížíte.
Takže dámy, narovnejte záda, usmějte se na sebe do zrcadla a věřte těm malým andělům na schodech. Mají totiž vždycky pravdu.
