Článek
Když se řekne 6. červenec, většina z nás si představí plameny v Kostnici a mistra Jana Husa, jak do poslední chvíle hájí svou pravdu. Málokdo ale ví, že ten, kdo pod tuto historickou hranici pomyslně přiložil nejvíc polen, nebyl žádný neznámý odpůrce, ale jeho kdysi nejbližší přítel.
Jmenoval se Štěpán z Pálče (cca 1370 – 1423), významný český teolog a univerzitní profesor.
Pro mě to ale není jen jméno z učebnic dějepisu. Páleč u Slaného je místo, odkud pocházím.
Na Hrádku. Fotografie z let 1942–1945.
Právě zde na strategickém hrádku nad obcí Páleč, stávala rodová tvrz vladyků, kde Štěpán strávil své mládí.
Tam jsme jako děti v zimě sáňkovali, v létě si hráli na vojáky a s chutí žvýkali kyselý šťovík, který tu hojně rostl. Dnes už z tvrze zbyly jen terénní náznaky, ale když tam jako dítě běháte, vůbec vám nedochází, že právě na těchto místech se možná formovaly myšlenky, které otřásly celou středověkou Evropou.
Štěpán z Pálče a Jan Hus byli zpočátku nerozluční přátelé.
Na pražské univerzitě patřili k těm nejbystřejším mozkům – Štěpán to dokonce v roce 1400 dotáhl až na rektora univerzity. Společně s dalším učencem, Stanislavem ze Znojma, patřili k hlavním propagátorům reformního učení. Jejich velkým vzorem byl John Wycliffe (česky Jan Viklef), anglický teolog a hlavní myšlenkový předchůdce české reformace.
Jan Hus Štěpána upřímně obdivoval a říkal o něm, že je to jeho „druh nejmilejší“.
Podle dochovaných pramenů jejich přátelství nekončilo jen u univerzitních pultů. Mistr Jan Hus za Štěpánem jezdil na prázdniny právě na rodnou tvrz do Pálče.
Gotický kostel Narození Panny Marie v Pálči
Můžeme si jen představovat, jak tito dva mladí učenci seděli v místech, kde jsme my o staletí později prožívali svá bezstarostná dětská dobrodružství, a vedli učené debaty o nápravě církve, zatímco se dívali do klidné středočeské krajiny.
Všechno se zlomilo v roce 1408. Štěpán z Pálče byl na cestě do Itálie kvůli obhajobě reformních myšlenek zatčen a rok vězněn v Bologni.
Zážitek z drsného středověkého žaláře a reálná hrozba smrti v něm něco zlomily. Když se vrátil do Prahy, už to nebyl ten odvážný reformátor. Strach o vlastní krk ho donutil změnit stranu a od reformních myšlenek se začal distancovat.
Definitivní rozchod obou přátel přišel v roce 1412. Papež tehdy vyhlásil v Praze masivní prodej odpustků.
Co to vlastně odpustek byl?
Zjednodušeně řečeno šlo o listinu, kterou si tehdy lidé mohli koupit za peníze, a církev jim tím slibovala odpuštění hříchů, respektive zkrácení trestu v očistci. Peníze z tohoto prodeje přitom neměly sloužit bohulibým účelům, ale měly financovat válečné tažení, které tehdejší vzdoropapež Jan XXIII. vedl proti neapolskému králi Ladislavovi.
Jan Hus proti těmto odpustkům ostře vystoupil, protože jako něco naprosto nemorálního odmítal, aby se křesťané skládali na papežovu válku.
Štěpán z Pálče se ale – společně s králem Václavem IV., který měl z prodeje odpustků finanční podíl – postavil na stranu papeže a oficiální církve.
Štěpán z Pálče tehdy prohlásil, že i kdyby papež nařizoval cokoli, křesťan ho musí poslouchat.
Tím definitivně skončilo jejich dlouholeté přátelství a začal otevřený boj zahořklých nepřátel.
Konflikt vygradoval natolik, že král Václav IV. Štěpána nakonec kvůli vyvolávání nepokojů vykázal z Prahy. Hus toto odloučení nesl velmi těžce a právě tehdy padla jeho slavná věta:
„Páleč je můj přítel, pravda je má přítelkyně. A pokud by oba byli v rozporu, musím dát přednost pravdě.“
Nejtragičtější dějství se odehrálo na koncilu v Kostnici (1414–1415). Hus tam jel obhájit své učení, ale čekal ho žalář. A kdo vystupoval jako jeho úhlavní odpůrce a hlavní žalobce?
Ano, Štěpán z Pálče.
Osobně sestavil seznam kacířských článků z Husova spisu De ecclesia (O církvi) a nemilosrdně tlačil na jeho odsouzení. Historické prameny popisují jejich poslední osobní setkání den před Husovou popravou.
Štěpán navštívil svého bývalého přítele v žaláři. Hus ho tehdy prosil o odpuštění, pokud se ho někdy osobně dotkl, a oba muži údajně plakali. Štěpán byl dojatý, ale po teologické stránce neustoupil ani o píď. Když 6. července 1415 Hus umíral v plamenech, Štěpán stál na straně vítězů.
Štěpán z Pálče sice vyhrál soud, ale prohrál u vlastního národa.
Po Husově upálení se kvůli obrovské nenávisti husitů už nikdy nemohl do Čech bezpečně vrátit. Dožil v polském exilu, přednášel na univerzitě v Krakově a působil jako arcijáhen v Kališi, kde v roce 1423 zemřel – daleko od míst, která formovala jeho mládí.
Místní pověst však praví, že když opuštěná tvrz v Pálči po husitských válkách pustla, přespávali v ní chudí tuláci. Jednoho večera tam dorazil sešlý, zbídačený stařec, který se plačky vyptával na osud rodiny vladyků z Pálče. V noci budovu zachvátil podivný požár. Ostatní nocležníci v panice vyběhli ven a v domnění, že neznámý cizinec je žhář, ho hodili zpátky do plamenů. Podle legendy byl tímto uhořelým tulákem sám Štěpán z Pálče, kterého nakonec oheň dostihl stejně jako jeho přítele Husa.
Když se dnes dívám na Hrádek, uvědomuji si, jak děsivě tenká je hranice mezi celoživotním přátelstvím a zradou.
Štěpána v italském vězení zlomil strach o holý život.
Ukazuje se na tom, jakou temnou moc strach má – dokáže zničit i to nejpevnější pouto a donutit člověka přiklonit se na stranu mocnějších.
Obrovskou roli v jeho chování ale sehrálo i zraněné ego. Páleč nedokázal unést, že Hus si za svou pravdou stál a neustoupil, zatímco on sám tváří v tvář smrti raději převlékl kabát.
Možná si namlouval, že jen brání zaběhnutý řád, ale jeho pýcha a touha přežít ho nakonec stály všechno – přítele, čisté svědomí i samotný domov.
Vzhůru na Hrádek
Jméno Štěpán mě ale životem provází dál, a to v mnohem krásnější podobě. Jmenuje se tak můj syn. Když jsem mu jméno vybírala, nemělo to s pálečskou historií vůbec nic společného, jen se mi odjakživa líbilo – připadá mi totiž, že když na někoho zavoláte „Štěpáne“, jako byste ho už jen tím samotným slovem pohladili.
Můj děda Jan byl velký vlastenec. Vlastenectví měl náš rod v krvi – dědeček dokonce v letech 1935-1938 působil jako polír při stavbě československého opevnění těsně předtím, než nás obsadili Němci. Proto z mého výběru jména tehdy zrovna nadšený nebyl a hned se vztyčeným prstem připomínal: „Štěpán z Pálče zradil Jana Husa!“ Moje maminka nás ale nedala a dědu tehdy s úsměvem odzbrojila jedinou větou: „On ale přece není z Pálče.“
Pamětní deska s nápisem Velký Páleč.
Až si letos vzpomenete na Jana Husa, vzpomeňte si i na Štěpána z Pálče.
Příběh z Kostnice totiž není jen o boji za pravdu, ale i o jedné hluboké, lidské ztrátě.
Zdroje, ze kterých článek čerpá:
Kantůrková, Eva: Jan Hus
Šmahel, František: Jan Hus: Život a dílo
Spunar, Pavel a kol.: Husitské století
Historická fakta ověřena z volně dostupných databází (Masarykova univerzita, Wikipedia).
Lokální historie obce Páleč (okres Kladno).
Husovy listy z Kostnice.
Poděkování:
Mé upřímné poděkování patří paní Janě Šimonové, starostce obce Páleč (a mé sestřenici), za ochotné poskytnutí fotografií, které tento článek vizuálně obohacují. Je krásné vědět, že nás obě dodnes spojuje nejen láska k rodné obci, ale i krev našeho dědečka Jana, jehož vzpomínka v tomto textu ožila.
