Článek
Chystala jsem se domů, když jsem zvedla oči a zachytila úsměv. Někdo mě zdravil. Pozdravila jsem, jak se sluší, ale v první vteřině mi mozek vůbec nenaskočil. Kdo to je? Ten vysoký muž, který na někoho čekal s bundou v ruce, mi byl tak povědomý, a přesto cizí. Až po chvíli mi to došlo – blízcí přátelé! Lidé, se kterými jsme několik let sdíleli rodinné dovolené, smích a nekonečné bitvy v žolících. Neviděli jsme se rok a je až děsivé, jak snadno se lidé přestanou poznávat.
„Poznal jsem tě podle bot,“ smál se kamarád. Ne, že bych ty stejné kotníkové boty nosila celou tu dobu, ale ten styl ke mně prostě patří. Bylo to tak úsměvné a milé shledání, že jsem se nerozmýšlela ani dvě vteřiny. Dopila jsem a šla s nimi do kina na film, o kterém jsem nevěděla vůbec nic. Jen jsem tušila, že s těmito přáteli to komedie nejspíš nebude.
Snímek se jmenuje NEPORAZITELNÍ. A pokud čekáte jen sportovní dokument o parahokeji, mýlíte se. Je to hluboký pohled do lidské duše, do rodin a do osudů, které se změnily během jediné vteřiny. Velkou zásluhu na tom má skvělé herecké obsazení – věříte jim každý pohyb, každý pohled i tu drsnou bolest, kterou v sobě nesou.
Sledovat cestu kluků, kteří se rvali s osudem na ledě i mimo něj, bylo nesmírně silné. Ta energie na stadionu byla téměř hmatatelná. Zvuk bruslí řezajících led a tvrdé osobní souboje o puk v nelítostném boji o vítězství. Byla to čistá síla. Ale co mě zasáhlo nejvíc?
Téma: Rodiče a děti. Film ukazuje syrovou pravdu o tom, že postižení jednoho člena rodiny není jen jeho boj. Je to neuvěřitelně těžká zkouška pro mámy, které se odmítají vzdát, pro táty, kteří hledají cestu k synům, a pro děti, které dospívají dřív, než by měly.
Není to lehký pohled. Je to připomínka toho, jak křehké je naše štěstí a jak moc si nevážíme věcí, které bereme jako samozřejmost. Třeba jen toho, že můžeme ráno vstát z postele a dojít si pro ty boty, podle kterých nás přátelé poznají.
V sále bylo po skončení úplné ticho. To zvláštní, úctyplné ticho, které nastane jen tehdy, když se film dotkne něčeho hluboko v nás. Skoro všichni diváci vydrželi sedět na svých místech až do posledního písmenka v závěrečných titulcích. A že byly opravdu dlouhé! Nikdo nespěchal ke dveřím, nikdo nevyndal telefon. Všichni jsme tam jen seděli a vydechovali tu sílu, kterou jsme právě viděli.
Odcházela jsem z kina s pocitem, že tohle nebylo náhodné setkání. Že mě ti moji přátelé v té kavárně nepotkali proto, abychom probrali, že venku zase nasněžilo, ale abych uviděla něco, co mi připomene, co je v životě skutečně důležité. Že i když nás život srazí na kolena, pořád můžeme být – aspoň v srdci – neporazitelní.
