Článek
Něco se vám povede, záříte jako vánoční stromeček, v duši máte ohňostroj a s bušícím srdcem to sdílíte s někým, o kom si myslíte, že mu na vás záleží. V hlavě už slyšíte ta slova obdivu, tu hlubokou odezvu, kterou si zasloužíte. A pak to přijde. Pípne telefon a tam stojí: „Hezky pěkně.“ Nebo: „Dobře ty.“ Případně jen strohé: „Hustý.“
A je po ohňostroji. Cítíte se, jako by na vás někdo vylil kýbl ledové vody. Proč nás to tak bolí? Protože máme očekávání.
Očekávání je totiž past, kterou si na sebe líčíme sami. Je to dluh, který vymáháme na lidech, kteří ani nevědí, že si ho u nás půjčili. Otevřeli jsme jim v hlavě účet, o kterém nemají ani tušení. My si napíšeme scénář, obsadíme ty druhé do hlavních rolí, a když se pak dotyčný netrefí do naší noty a zkazí nám celé představení, jsme zklamaní. Přitom on jen žije svůj vlastní den, bojuje své vlastní bitvy a nemá ani tušení, že právě propadl u naší soukromé maturity.
Jak z toho ven? Jak nemít očekávání?
1. Přijmout lidi takové, jací jsou, ne takové, jaké je chceme mít.
Pokud je někdo „muž mála slov“, nenapíše vám báseň, i kdybyste vyhráli Nobelovu cenu. Jeho „hezky pěkně“ je možná jeho maximum. Je to pravda, kterou musíme přijmout. I když sama vím, že jsem víc než „hezky pěkná“.
2. Radost pro sebe, ne pro potlesk.
Když napíšu článek, který čtou tisíce lidí, musím tu radost cítit především já v sobě. Pokud můj pocit úspěchu závisí na tom, co na to řeknou lidé, dávám jim do ruky dálkový ovladač od své nálady. A to je nebezpečná hra, kterou nechci hrát.
3. Střih v hlavě.
Když přijde zklamání z reakce, která nedorazila, udělám v hlavě střih. Neřeším, co si ten druhý myslí nebo proč nenapsal víc. Prostě to beru jako fakt. Světlo svítí, tráva roste a on píše stručně. Tečka.
Naše dětství nás naučilo přežít horory v pohádkách, ale nikdo nás nenaučil, jak přežít ticho nebo „hezky pěkně“ v dospělých vztazích. Možná je na čase přestat psát scénáře pro ostatní a začít si užívat ten film, který skutečně žijeme.
Protože když nic nečekáte, nemůže vás ani nic zklamat.
