Článek
STALO SE VÁM TO TAKY? Můžete si užívat pohodindu, ale máte potřebu pořád někoho zachraňovat. Tam nahoře si asi myslí, že nemáte do čeho píchnout, tak: ,Šup, pojď sem!'– a přitáhnete si někoho, kdo nutně potřebuje „opravit“. Protože řešit cizí sračky je vždycky jednodušší než se podívat na ty svoje, že?
Starat se o chlapa, který má v životě pořádný zmatek, vypadá na začátku hrozně sexy. Jenže hranice mezi partnerkou a vrchní sestrou v lazaretu je nebezpečně tenká. Ve chvíli, kdy mu začnete organizovat život, radit, co má jíst a jak má dýchat, stává se z něj pacient. A upřímně – s ošetřovatelkou chce v posteli skončit málokdo.
Skoro každou ženu vytáčí, když jí radí její vlastní matka, a pak nevědomě děláme to samé. Máme pocit, že máme návod na štěstí, a snažíme se ho narvat někomu, kdo o to vlastně ani neprosil. Bereme jim sílu jen proto, abychom se na chvíli cítily nepostradatelné. Jako by naše hodnota stála na tom, kolik pacientů udržíme naživu.
Jenže zlomená křídla se nedají opravit izolepou. Pokud někoho k letu budeme přemlouvat, skončí to většinou tak, že ho potáhnete z pekla na zádech. A z toho vám dřív nebo později zaručeně rupne v kříži i v bedně.
Nejtěžší totiž není někoho zachránit, ale nechat ho, aby si ty své chyby vyžral úplně sám. Dívat se, jak křídla zůstávají rozbitá, dokud se dotyčný nerozhodne sám vzít do ruky šroubovák. A AHA – najednou zjistíte, že máte čas na věci, na které jste v tom „matka komplexu“ úplně zapomněly. Třeba na sebe.
Zkuste ho dneska nechat vypadnout z hnízda a neofačovat ho. On to buď rozchodí, nebo ne – ale vy si aspoň ušetříte energii, kterou potřebujete pro sebe. Třeba na to, aby vám bylo jen tak FAJN.
