Článek
Rozebíráte zlé chování partnera, chlad rodičů nebo tlak, který vás úplně zlomil. A v té nejslabší chvíli vás napadne naprosto logická otázka: „Proč v tomhle křesle nesedí ten, kdo mi tohle všechno způsobil? Proč tu neplatí za hodinu on?“
Je to zvláštní a smutný paradox. Křesla u terapeutů jsou plné lidí, kteří se snaží vyléčit ze zranění, co jim zasadil někdo jiný. Lidé, kteří ubližují, trápí druhé a ničí jim životy, na terapii v drtivé většině případů nikdy nepřijdou.
Důvody jsou docela prosté.
První a hlavní je ten, že oni sami podle sebe žádný problém nemají.
Aby člověk vyhledal pomoc, musí mít pocit, že něco není v pořádku.
Jenže lidé, kteří umějí druhým tak krásně ubližovat, žijí v dokonalé iluzi, že jsou bezchybní.
Když doma vyvolají hádku nebo někoho poníží, jejich hlava si to bleskově překroutí. V jejich světě jste vy ti přecitlivělí, vy za všechno můžete a vy děláte z komára velblouda.
Netrpí výčitkami svědomí, protože věří své vlastní lži. A proč by proboha chodil k lékaři nebo terapeurovi někdo, kdo je podle sebe naprosto v pořádku?
S tím souvisí i to, že podívat se pravdě do očí strašně bolí.
Přiznat si chybu vyžaduje obrovskou odvahu – znamená to podívat se do zrcadla a říct si: „Nezvládám to, ubližuji druhým.“ Lidé, kteří druhým způsobují trápení, mají ale obrovské, a přitom nesmírně křehké ego.
Kdyby si měli připustit, že svým chováním ničí lidi, které údajně mají rádi, celý jejich vnitřní svět by se zhroutil. Raději dál žijí ve vlastním sebeklamu, protože je to pro ně bezpečnější než hořká pravda.
A v neposlední řadě je tu strach ukázat slabost. V pracovně terapeuta se mluví o selháních, strachu a nejistotách. Pro člověka, který potřebuje mít nad vším kontrolu a mít vždycky navrch, je představa, že by ukázal svou zranitelnost před cizím člověkem, naprosto nepřijatelná.
Zatímco vy hledáte úlevu a chcete se uzdravit, viník vnímá jakékoliv přiznání chyby jen jako prohru a ponížení.
Když nad tím člověk přemýšlí, vnucuje se otázka: Neměla by být psychoterapie pro lidi, kteří prokazatelně ničí své okolí – třeba při ošklivých rozvodech nebo při šikaně v práci –, nařízená zákonem? Nebo je to zkrátka krutá daň za to, že jsme v životě potkali špatného člověka?
Odpověď možná neexistuje, ale jedno jisté je. Do terapeutických křesel sice sedají ti zranění, ale odcházejí z nich ti nejsilnější.
A jak to vidíte vy? Napište mi.
