Článek
Tu noc ze Silvestra na Nový rok teplota spadla o 30 stupňů. Uhlí ve vagonech zamrzlo, nešlo vykládat, museli ho rozbíjet a najednou nebylo čím topit. A protože se tehdy uhlím topilo úplně všude, my děti jsme u televize slyšely tu nejvíc super zprávu: „Jsou uhelné prázdniny!“
Na internetu teď čteme, jaká to byla katastrofa, ale pro nás na vesnici to bylo MISTROVSTVÍ SVĚTA V HOKEJI. Uhlí ve sklepě měl každý dost a rybník zamrzl tak, že na něj vyrazili i naši tátové. Chlapi z JZD a ČKD, kteří na nás jindy kvůli práci neměli čas. Dvě generace na jednom rybníku – to jsme moc neznali a byla to zábava. Dodnes si pamatuji ten testosteron na bruslích, brzdy smykem, prudké otočky a nebezpečně létající puk. Led se pod tou váhou úplně vlnil a děsivě pukal.
Na bruslích jsme stáli od oběda a domů jeli až za tmy. Ne, že by pro nás někdo přijel autem, jako je tomu teď, to jsme neznali. Ale tkaničky u bruslí byly tak zmrzlé, že nešly rozvázat, a tak jsme domů dojeli po zmrzlém sněhu s bruslemi na nohou. Zmrzlá na kost, ale v euforii.
Z bruslí mě doma museli doslova odsekat. A pletené palčáky od babičky byly obalené zmrzlými kuličkami ledu, když jsem ty ruce i s palčáky rozmrazovala pod tekoucí studenou vodou… Ten pocit mrazu zalezlého za nehty se mi vybaví i teď.
Dnes už si nikdo neumí představit tu radost z volna, protože tehdy se každé jiné volno muselo napracovat. Třeba Velikonoční pondělí – volno bylo super, ale hned v sobotu šupej do školy a do práce. Těch čtrnáct dní s hokejkou v ruce místo telefonu si pamatuji dodnes.
Vybaví se ještě někomu uhelné prázdniny?
