Článek
Jméno maršála Václava Radeckého z Radče zná v Evropě téměř každý, kdo se někdy dotkl vojenských dějin 19. století. V Česku je však jeho obraz rozpačitý. Na jedné straně slavný vojevůdce, jehož vítězství obdivovali i nepřátelé, na druhé straně muž, který sloužil Habsburské monarchii a stál proti revolučním a národním hnutím. Otázka proto zní: lze ho považovat za jednoho z největších Čechů?
Voják evropského formátu
Z vojenského hlediska patří Radecký bez nadsázky k nejvýznamnějším velitelům své doby. Prošel napoleonskými válkami, kde si osvojil moderní způsob vedení války, a později sehrál klíčovou roli při reformě rakouské armády. Nešlo jen o taktiku na bojišti. Radecký chápal význam logistiky, zásobování, pohybu vojsk i morálky.
Italské tažení 1848–1849.
Jeho italské tažení v letech 1848–1849 je dodnes považováno za mistrovský příklad obranné války vedené proti početně silnějšímu a politicky motivovanému nepříteli. Skutečnost, že svých největších vítězství dosáhl ve věku přes osmdesát let, jen podtrhuje výjimečnost jeho osobnosti. V tomto ohledu Radecký dalece přesahuje hranice českých zemí. Byl evropským vojevůdcem první kategorie.
Čech bez národního programu
Z národního hlediska je však Radecký postavou problematickou. Pocházel z české šlechty, vyrůstal v Čechách a česky mluvil. Svůj původ nijak nepopíral. Zároveň se však nikdy nestal součástí českého národního obrození ani neusiloval o českou politickou emancipaci. Jeho loajalita patřila dynastii a říši.
To ovšem nebylo v jeho generaci nic výjimečného. Radecký se narodil do světa, kde pojem „národ“ neměl ještě moderní politický význam. Identita byla především stavovská a dynastická. Sloužit císaři nebylo v rozporu s tím být Čechem, jen to nebylo chápáno jako národní program.
Problém nastal až později, když se česká historiografie 19. století začala psát prizmatem národního boje. V tomto příběhu se pro Radeckého nenašlo místo. Nebyl utlačovatelem Čechů, ale ani jejich obhájcem. Stál prostě mimo národní vyprávění, a tím se stal nepohodlným.
Hrdina, nebo cizí symbol?
Další rozpor spočívá v tom, že Radecký bojoval proti italským vlastencům, kteří dnes vystupují jako hrdinové národního sjednocení. Z dnešního pohledu to může působit jako obrana starého, „reakčního“ řádu. Jenže Radecký nebyl ideologem absolutismu. Byl profesionálním vojákem, který se snažil zachovat stabilitu mnohonárodního státu, jenž považoval za záruku míru.
Je paradoxní, že v Rakousku je Radecký často vnímán jako téměř mytická postava, zatímco v Česku zůstává spíše historickou poznámkou. Ne proto, že by byl „méně český“, ale proto, že nezapadá do jednoduchých kategorií národních hrdinů.
Tak byl tedy jedním z největších Čechů?
Odpověď závisí na tom, co tím myslíme.
Pokud „největší Čech“ znamená osobnost, která aktivně formovala český národní a politický program, pak Radecký mezi ně nepatří. Nebyl Palackým ani Havlíčkem.
Pokud však tímto pojmem rozumíme muže narozeného v Čechách, který dosáhl mimořádného významu v evropských dějinách, pak je Radecký bezpochyby jedním z největších. Jako vojevůdce, organizátor a myslitel vojenského umění patří k absolutní špičce své epochy.
Možná je tedy přesnější říci:
Radecký byl jedním z největších mužů z Čech, i když ne jedním z největších českých národních symbolů.
A právě tato rozporuplnost z něj činí osobnost, která stojí za to, aby byla znovu a bez předsudků promýšlena. Pokud chceme chápat české dějiny v jejich skutečné šíři, Radeckého nelze vynechat.
Ani idealizovat, ani odmítat.
Zdroje
1. CRG – Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče – přehled jeho vojenské kariéry, bojů proti Napoleonovi a postavení v armádě Habsburské monarchie.
2. Britannica – Joseph, Graf Radetzky – anglický souhrn jeho života, vojenských úspěchů a role v hlavních evropských bitvách.
3. Euro.cz – Život na bitevním poli – popis rodinného původu, vstupu do armády, účasti v 17 polních výpravách, vítězství i pozdního věku.
4. Historická šlechta – rod a osobnost Radeckých z Radče – kontext jeho šlechtického původu, význam rodu a některé vojenské úspěchy.
5. Olomouc Tourism – profil Radeckého – detaily o jeho působení jako velitele v Olomouci a italských kampaních, včetně bitev u Custozzy a Novary.
