Čerkaský kotel 1944: 60 tisíc německých vojáků v pasti Rudé armády, cesta ven vedla přes peklo

Německá armáda držela pozice za každou cenu

Na začátku roku 1944 se německá armáda na východní frontě nacházela v těžké situaci. Po porážce u Stalingradu a následných sovětských ofenzivách ztrácela stále více území. Rudá armáda postupovala na Ukrajině a německé jednotky se snažily udržet strategicky důležité pozice na pravém břehu Dněpru.

V prostoru západně od Čerkas se nacházel německý výběžek, který zasahoval hluboko do sovětských linií. Držely jej především jednotky německé 8. armády a jejich postavení se postupně stávalo stále zranitelnějším.

Sovětské velení si uvědomovalo, že zde může německým silám zasadit vážnou ránu. Pokud se podaří uzavřít obklíčení, mohly být celé německé sbory odříznuty od hlavních sil.

Hitler však trval na obraně dosavadních pozic. Ústup nebyl povolen, přestože se německé postavení stále více přibližovalo nebezpečnému výběžku, který mohl být odříznut.

Sovětská ofenziva začala 24. ledna

Dne 24. ledna 1944 zahájily sovětské jednotky útok. Hlavní úder vedly síly 1. a 2. ukrajinského frontu pod velením Nikolaje Vatutina a Ivana Koněva. Sovětské jednotky zaútočily z několika směrů. Cílem bylo prorazit německou obranu, obejít její silná postavení a spojit se hluboko v týlu německých vojsk.

Útok byl podpořen velkým množstvím tanků, dělostřelectva a letectva. Německé jednotky se snažily bránit, ale sovětský tlak byl silný. Postupně se začaly otevírat mezery mezi jednotlivými německými útvary.

Situace se zhoršovala každým dnem. Německé velení se pokoušelo organizovat protiútoky, ale nedokázalo zastavit postup sovětských obrněných jednotek.

Dne 28. ledna se sovětské jednotky spojily v prostoru Zvenyhorodky. Obklíčení bylo uzavřeno. Uvnitř se ocitly desítky tisíc německých a některých spojeneckých vojáků. Odhady jejich počtu se liší, nejčastěji se uvádí přibližně 56 až 60 tisíc mužů.

Vznikl Čerkaský kotel, někdy označovaný také jako Korsuňsko-ševčenkovský kotel podle města Korsuň-Ševčenkivskyj.

Hitler odmítl povolit ústup

Německé velení se ocitlo před zásadním problémem. Obklíčené jednotky potřebovaly zásoby, munici, palivo a především cestu ven. Hitler však stále odmítal povolit okamžitý ústup.

Německé velení se proto pokusilo udržet obklíčené jednotky zásobováním ze vzduchu. Podobný způsob zásobování už Němci vyzkoušeli u Stalingradu, kde však skončil katastrofou.

Do kotle byly shazovány potraviny, munice, zdravotnický materiál a další nezbytné zásoby. Letecké zásobování však nemohlo nahradit běžné zásobovací trasy. Počasí, sovětská protiletadlová obrana a nedostatek dopravních letadel situaci ještě zhoršovaly.

Obklíčené jednotky přitom musely čelit neustálým sovětským útokům. Jejich postavení se postupně zmenšovalo a zásoby ubývaly.

Manstein připravoval průlom

Velitel skupiny armád Jih, polní maršál Erich von Manstein, se snažil přesvědčit Hitlera, že obklíčené jednotky musí být zachráněny. Zároveň připravoval úder zvenčí, který měl vytvořit koridor k německým vojskům uvnitř kotle.

Do záchranné operace byly nasazeny významné obrněné síly. Důležitou roli sehrál III. tankový sbor generála Hermanna Breitha. Německé tankové jednotky měly prorazit sovětskou obranu a dostat se k obklíčeným.

Mezi nasazenými jednotkami byly také těžké tanky Tiger. Německé velení doufalo, že jejich silné kanony a pancéřování pomohou překonat sovětskou obranu.

Proti nim však stály početné sovětské síly, které disponovaly velkým množstvím tanků, dělostřelectva a pěchoty. Německý postup navíc komplikoval terén, zimní počasí a nedostatek paliva.

Boj o Šenderivku

Jedním z nejdůležitějších míst závěrečné fáze bojů se stala obec Šenderivka. Právě v tomto prostoru se měly spojit německé jednotky postupující zvenčí s obklíčenými vojáky.

Německý útok postupoval pomalu a za vysokou cenu. Tanky se musely prodírat sovětskými obrannými postaveními a pěchota bojovala o jednotlivé vesnice a křižovatky.

Sovětské velení si uvědomovalo, že pokud se Němcům podaří vytvořit koridor, velká část obklíčených sil může uniknout. Proto do prostoru přesouvalo další jednotky a snažilo se německý postup zastavit.

V obklíčení mezitím rostlo napětí. Vojáci trpěli nedostatkem potravin, munice a paliva. Ranění zaplňovali provizorní ošetřovny a velitelé věděli, že čas se rychle krátí.

Německé tankové jednotky se nakonec přiblížily k obklíčeným silám na několik kilometrů. Úplné spojení se však nepodařilo vytvořit včas a situace se stávala kritickou.

Útěk z kotle v noci

V polovině února už bylo jasné, že další čekání může znamenat zničení obklíčených jednotek. Německé velení proto rozhodlo o pokusu o průlom.

V noci ze 16. na 17. února 1944 začaly německé jednotky opouštět své pozice a postupovat směrem k německým liniím. Únik se odehrával v obtížném terénu, za zimního počasí a pod tlakem sovětských sil.

Vojáci postupovali přes pole, vesnice a zamrzlé vodní toky. Těžká technika, která nemohla pokračovat, byla ničena nebo opouštěna. Ranění, kteří nebyli schopni pohybu, zůstávali často bez možnosti evakuace.

Sovětské jednotky se snažily ústup zastavit. Došlo k tvrdým střetům a německé kolony se postupně rozpadaly na menší skupiny.

Nešlo o spořádaný přesun celé armády. Byl to chaotický únik, při němž rozhodovala rychlost, fyzická výdrž a schopnost dostat se přes sovětské linie.

Kolik Němců se skutečně zachránilo?

Přesný počet zachráněných a padlých je dodnes předmětem rozdílných historických odhadů.

V obklíčení se podle nejčastěji uváděných německých odhadů nacházelo přibližně 56 až 60 tisíc mužů. Z kotle se během závěrečného průlomu a předchozích evakuací dostala ven významná část německých sil.

Německé prameny uvádějí přibližně 30 až 35 tisíc vojáků, kteří se dostali k vlastním liniím během průlomu. Další ranění byli předtím evakuováni letecky. Rozdíly v počtech vyplývají také z toho, zda se započítávají pouze vojáci, kteří se skutečně probili z obklíčení, nebo i ti, kteří byli evakuováni dříve.

Sovětské údaje o německých ztrátách byly podstatně vyšší. Je proto důležité rozlišovat mezi počtem obklíčených, počtem zachráněných, padlými, zajatými a raněnými. Jedno univerzální číslo, které by bez výhrad přijímali všichni historici, neexistuje.

Pyrrhovo vítězství?

Čerkaský kotel skončil pro německou armádu vážnou porážkou. Přestože se značné části obklíčených podařilo uniknout, Němci ztratili velké množství těžké techniky, dělostřelectva a dalšího vybavení. Mnoho vojáků padlo, bylo zajato nebo utrpělo zranění.

Sovětská armáda naopak prokázala schopnost koordinovat rozsáhlou operaci dvou frontů a obklíčit významné německé síly. Boje u Korsuně-Ševčenkivského navíc ukázaly, že německé jednotky už nedokážou dlouhodobě udržovat rozsáhlé výběžky na sovětském území.

Čerkaský kotel nebyl druhým Stalingradem. Německým jednotkám se podařilo uniknout ve větším počtu, než kolik vojáků se zachránilo z obklíčené 6. armády v lednu 1943. Přesto šlo o další výraznou ránu německým silám na východní frontě.

Válka na Ukrajině pokračovala a Rudá armáda se připravovala na další postup. Německé jednotky ustupovaly stále hlouběji na západ a jejich schopnost zastavit sovětskou ofenzivu se postupně zmenšovala.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura