Článek
Finská armáda zamířila na východ
Když nacistické Německo 22. června 1941 zahájilo operaci Barbarossa, otevřela se nová fáze války také pro Finsko. Země se brzy zapojila do bojů proti Sovětskému svazu, s nímž vedla zimní válku v letech 1939–1940. Tehdy musela odstoupit rozsáhlá území včetně částí Karélie.
Finský vrchní velitel Carl Gustaf Emil Mannerheim chtěl využít německého útoku k porážce sovětských sil a získání ztracených území. Válečné cíle ale postupně přesahovaly hranice, které Finsko mělo před zimní válkou. Významnou roli v těchto plánech hrála východní Karélie, jejíž obyvatelstvo mělo s Finy jazykové a kulturní vazby. Představa takzvaného Velkého Finska počítala s rozšířením země daleko na východ.
Finské síly na tomto směru tvořily součást Karélské armády, které velel generálporučík Erik Heinrichs. V jejím středu postupoval VII. armádní sbor generálmajora Woldemara Hägglunda. Právě jeho jednotky měly proniknout přes oblast Prjaži a otevřít cestu k Petrozavodsku.
Město leželo na západním břehu Oněžského jezera a představovalo důležitý dopravní i správní uzel. Bylo hlavním městem Karelo-finské sovětské socialistické republiky. Jeho obsazení by Finům umožnilo ovládnout rozsáhlou část východní Karélie a vytvořit předpoklady pro další postup směrem k řece Svir.
Generál Heiskanen a cesta přes Prjažu
Významnou úlohu při postupu na Petrozavodsk sehrála finská 11. pěší divize pod velením plukovníka Kaarla Aleksanteriho Heiskanena. Její jednotky se v létě a na začátku podzimu probíjely lesnatým terénem a snažily se obejít sovětské obranné pozice.
Sovětské jednotky kladly odpor a opakovaně se pokoušely zastavit finský postup. Husté lesy a omezená silniční síť ztěžovaly přesuny těžké techniky i zásobování. Finové proto využívali obchvaty a snažili se odříznout jednotlivé sovětské skupiny od hlavních sil.
Dne 5. září se finským jednotkám podařilo přerušit důležitou silnici vedoucí k Petrozavodsku. Sovětské oddíly se pokoušely komunikaci znovu otevřít, ale jejich protiútoky neuspěly. Dne 8. září obsadila Heiskanenova divize Prjažu a pokračovala směrem k městu.
Do operace se zapojila také finská 1. pěší divize. Další síly postupovaly z jihu a snažily se obejít sovětské pozice. V polovině září se část obránců ocitla v obklíčení. Sovětským vojákům se sice podařilo uniknout lesním terénem, museli však zanechat část těžké výzbroje.
Finský postup se postupně přibližoval k Petrozavodsku. Dne 24. září dosáhla 11. divize oblasti Poloviny a 28. září se dostala ke křižovatce u Vilgy, přibližně šest kilometrů od městských předměstí.
Sovětská obrana pod tlakem
Sovětské síly na tomto úseku patřily k 7. armádě. Její velení se v průběhu bojů změnilo: po generálporučíkovi Filippu Gorelenkovi převzal 24. září velení armády generál Kirill Meretskov, který měl zkušenosti z bojů proti Finsku už ze zimní války.
Obrana Petrozavodsku se opírala o jednotky, které byly posíleny dalšími formacemi a narychlo sestavenými oddíly. Mezi významné síly v prostoru patřila také 313. střelecká divize. Sovětské velení se snažilo udržet poslední pozemní spojení s městem, aby mohlo zásobovat obránce a umožnit jim případný ústup.
Na jižním směru postupovaly finské jednotky od řeky Svir. Skupina L pod velením plukovníka Rubena Laguse se v oblasti Ladvy spojila se silami 7. divize. Společným postupem porazily sovětskou 3. domobraneckou divizi a finské oddíly se 23. září dostaly k břehu Oněžského jezera. Tím přerušily jižní pozemní spojení Petrozavodsku.
Sovětským obráncům zůstávala úniková cesta, kterou držela především 313. střelecká divize. Finské jednotky však tlačily na město také ze západu a jejich postup se nedal dlouhodobě zastavit.
1. října 1941: Petrozavodsk padá
Dne 30. září se situace obránců dramaticky zhoršila. Finským jednotkám se podařilo proniknout přes část obranného postavení a přerušit silniční komunikaci směrem na Kondopogu. Z jihu se útočníci přiblížili k okrajům města.
Sovětské velení se obávalo, že jeho jednotky budou obklíčeny. Rozhodlo proto o stažení hlavních sil. Část vojáků ustupovala po zbývajících pozemních cestách a lesními průchody, další se dostávali pryč přes Oněžské jezero. Ústup ale nebyl jednoduchý a část těžké techniky musela zůstat na místě.
Finská 11. divize dosáhla Petrozavodsku 1. října 1941. Nepodařilo se jí však okamžitě uzavřít všechny únikové cesty; poslední pozemní spojení zůstalo průchodné ještě do následujícího dne. Hlavní část sovětských sil tak měla možnost uniknout, i když se ne všem podařilo dostat do bezpečí.
Město nepadlo po dlouhém pouličním boji o každý dům. Rozhodující byla několikatýdenní ofenziva, obchvaty sovětských obranných pozic a hrozba obklíčení. Pro finské velení šlo o významný úspěch. Po dobytí města byl Erik Heinrichs povýšen na generála pěchoty a Kaarlo Heiskanen obdržel Mannerheimův kříž za své válečné zásluhy.
Äänislinna: město pod finskou okupací
Po obsazení dostal Petrozavodsk finské jméno Äänislinna, které lze volně přeložit jako „hrad u Oněgy“. Název vycházel z finského označení Oněžského jezera, Ääninen. Nešlo jen o změnu na mapách. Přejmenování vyjadřovalo záměr finské správy začlenit dobytou oblast do prostoru, který část finského politického a nacionalistického prostředí považovala za součást širšího finského národního celku.
Na okupovaném území vznikla vojenská správa, která zasahovala do života obyvatel, hospodářství i každodenního fungování měst a vesnic. Petrozavodsk se stal jedním z hlavních center tohoto režimu.
Finská správa rozlišovala obyvatele podle jejich předpokládaného etnického původu. Karely, Finy, Vepsy a další skupiny považované za příbuzné finskému obyvatelstvu stavěla do výhodnějšího postavení než Rusy a další obyvatele označované za „nepůvodní“. Tato politika souvisela s představou, že okupovaná východní Karélie má být součástí budoucího Velkého Finska.
Nejtvrdší dopady pocítila část civilního obyvatelstva, kterou okupační úřady internovaly v táborech. Jejich obyvatelé trpěli nedostatkem potravin, špatnými hygienickými podmínkami a nemocemi. Podle odborných přehledů zemřely v internačních táborech na okupovaném území tisíce lidí, přičemž nejhorší situace nastala během potravinové krize v roce 1942.
Okupace tak nebyla jen změnou státní správy a názvů měst. Přinesla také diskriminaci, internaci a těžké životní podmínky pro část civilního obyvatelstva.
Rudá armáda se vrací
Finská nadvláda nad Petrozavodskem skončila v létě 1944. Sovětská vojska zahájila 21. června rozsáhlou svyrsko-petrozavodskou operaci, jejímž cílem bylo vytlačit finské síly z východní Karélie a obnovit kontrolu nad územím mezi Oněžským a Ladožským jezerem.
Sovětské ofenzivě velel na úrovni Karelské fronty generál Kirill Meretskov. Finské jednotky čelily silnému tlaku a začaly ustupovat. Petrozavodsk opustily a 28. června do města vstoupily sovětské jednotky, včetně příslušníků Oněžské vojenské flotily.
Tím skončila okupace, která trvala od 1. října 1941 téměř dva roky a devět měsíců. Sovětská správa obnovila původní název města – Petrozavodsk.
Finská armáda dokázala v roce 1941 obsadit významné centrum sovětské Karélie. Její postup řídili velitelé od vrchního velitele Mannerheima přes Erika Heinrichse a Woldemara Hägglunda až po velitele 11. divize Kaarla Heiskanena. V létě 1944 se však strategická situace obrátila a finské jednotky musely město opustit. Äänislinna se znovu stala Petrozavodskem.
Zdroje
- Finnish invasion of East Karelia (1941) – Wikipedia.
- Finnish military administration in Eastern Karelia – Wikipedia.
- Karjalan Armeija Itä-Karjalaa valtaamassa 1941 – Reserviläinen, 5. dubna 2021.
- Heiskanen, Kaarlo – Uppslagsverket Finland.
- Petrozavodsk, Ukhinskom-Rgozerskom and Olonetskom Defensive Operation – Codenames.info.
- The Soviet Plans for the Finnish Front – Finnish Defence Studies.
