Slovenská stíhací esa druhé světové války: Na východní frontě bojovala po boku Němců

Slovenské letectvo na straně Německa

Když nacistické Německo 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz, do tažení se zapojil také Slovenský stát. Ten vznikl v březnu 1939 po rozpadu Československa a jeho režim se stal spojencem Hitlerova Německa. Na východní frontu proto zamířili nejen slovenští vojáci, ale také příslušníci slovenského letectva.

Slovenské vzdušné zbraně navazovaly na výcvik a tradice předválečného československého vojenského letectva. Po rozpadu republiky však jejich příslušníci sloužili v armádě státu, který se podílel na německém válečném tažení.

Zpočátku měli slovenští letci k dispozici především starší československé stroje, například stíhací dvojplošníky Avia B-534. Ty mohly plnit některé bojové úkoly, ale proti moderním sovětským stíhačkám měly značné nevýhody. Pro další nasazení proto potřebovali výkonnější techniku.

Zásadní změna přišla s přezbrojením na německé Messerschmitty Bf 109. Ty slovenským pilotům umožnily zapojit se do intenzivních vzdušných bojů na východní frontě. Jejich hlavní bojovou jednotkou se stala 13. stíhací letka, která působila v rámci německé stíhací eskadry Jagdgeschwader 52.

Právě v této jednotce vznikla skupina slovenských stíhačů, jejichž výsledky se zapsaly do historie letectva jejich země.

Ján Režňák: slovenský stíhací pilot s 32 vítězstvími

Mezi slovenskými piloty se nejvýrazněji prosadil Ján Režňák, který je považován za nejúspěšnější slovenské stíhací eso druhé světové války (více v mém starším článku zde). V bojích proti sovětskému letectvu mu bylo přiznáno 32 potvrzených vítězství. Další tři nároky na sestřel zůstaly nepotvrzené.

Režňák se narodil 14. dubna 1919 v Jablonici. S leteckým výcvikem začal ještě před vznikem samostatného Slovenského státu a vojenský výcvik dokončil už v jeho letectvu. Zpočátku létal na Aviích B-534, později absolvoval přeškolení na německé Messerschmitty Bf 109.

Jeho první nasazení na východní frontě se uskutečnilo už v létě 1941. Tehdy však ještě nešlo o období, v němž dosáhl většiny svých vítězství. Rozhodující byla až další bojová služba, která začala na konci roku 1942.

Slovenská 13. stíhací letka působila na jihu východní fronty, v oblasti severního Kavkazu, Kubáně, Krymu a Černého a Azovského moře. Právě zde se odehrávaly tvrdé souboje se sovětskými stíhači a bombardéry.

Režňák během tohoto nasazení zaznamenal 194 bojových letů. Podle soupisu jeho vítězství sestřelil především sovětské stíhačky LaGG-3, ale také stroje I-16, I-153, MiG-1, MiG-3 a Jak-1. Mezi jeho připsanými vítězstvími byly rovněž bombardéry DB-3 a Pe-2.

V boji byl sám jednou sestřelen a v dalším případě dokázal přistát s těžce poškozeným letounem. Jeho úspěchy mu přinesly povýšení i německá vyznamenání.

Režňákův příběh ale nelze oddělit od politického kontextu. Jeho schopnosti jako pilota a jeho vojenská služba jsou dvě odlišné otázky. Dosáhl vysokého počtu přiznaných vzdušných vítězství, současně však bojoval v rámci vojenského úsilí Slovenského státu po boku nacistického Německa.

Izidor Kovářík: 28 sestřelů a předčasný konec

Druhým nejúspěšnějším slovenským stíhacím esem byl Izidor Kovářík (více v mém starším článku zde). Vojenský historický ústav Slovenské republiky uvádí, že mezi 28. lednem a 17. červnem 1943 mu bylo potvrzeno 28 sestřelů sovětských letadel.

Kovářík prošel podobnou cestou jako Režňák. Nejprve létal na starších typech letadel a následně se přeškolil na německé Messerschmitty Bf 109. Na východní frontě působil v prostoru Azovského moře a Krymu, kde se zapojil do intenzivních leteckých bojů.

Jeho kariéra však skončila tragicky. Po návratu na Slovensko sloužil u pohotovostních stíhacích jednotek a později působil také jako letecký instruktor. Dne 11. června 1944 zahynul při cvičném letu poblíž Zvolena společně se svým žákem.

Kováříkův osud připomíná, že nebezpečí pro vojenské piloty nepředstavoval pouze nepřítel ve vzduchu. Výcvik, technické závady i nehody na vlastních letištích si během války vyžádaly mnoho životů.

Ján Gerthofer a další úspěšní slovenští stíhači

Výraznou postavou slovenského letectva byl také Ján Gerthofer, kterému se v odborných přehledech připisuje 23 potvrzených vítězství. Sloužil jako pilot i technický důstojník 13. stíhací letky a patřil k nejúspěšnějším příslušníkům první skupiny slovenských stíhačů nasazených na východní frontě.

Mezi další známá slovenská esa patřili František Brezina, František Cyprich, Jozef Štauder a Pavol Zeleňák. V historických seznamech se jejich výsledky pohybují v řádu desítek nebo nižších desítek přiznaných vítězství.

Rozdíly v počtech se mohou v jednotlivých publikacích lišit. Záleží na tom, zda autor pracuje pouze s potvrzenými sestřely, nebo započítává také nepotvrzené nároky. Přesná čísla proto nelze vždy bez dalšího porovnání považovat za totožná.

Podstatné je, že nešlo pouze o úspěch jednoho mimořádného pilota. V první skupině 13. stíhací letky působilo několik zkušených stíhačů, kteří během několika měsíců dosáhli značného počtu přiznaných vítězství.

154 vítězství za 1 504 bojových letů

Bojovou činnost slovenských stíhačů lze přiblížit také pomocí souhrnných statistik. Je však nutné rozlišovat jednotlivé skupiny pilotů a jejich nasazení.

První skupina 13. stíhací letky působila na východní frontě od podzimu 1942 do července 1943. Podle přehledů historie jednotky její příslušníci vykonali 1 504 bojových letů, zúčastnili se 206 vzdušných soubojů a dosáhli 154 potvrzených vítězství. Dalších 16 nároků na sestřel zůstalo nepotvrzených.

První skupinu následně vystřídala druhá. Ta do svého návratu na Slovensko vykonala přibližně 1 100 bojových letů a dosáhla 61 potvrzených vítězství a dalších 13 nepotvrzených.

Pokud sečteme potvrzené výsledky obou skupin, dostaneme 215 přiznaných vítězství při přibližně 2 604 bojových letech.

To je významný počet vzhledem k velikosti jednotky a délce jejího nasazení. Samotná čísla však nevypovídají o všech aspektech její bojové činnosti. Statistiky například neříkají, jaké úkoly piloti plnili, kolikrát se dostali do skutečného souboje ani jaké ztráty utrpěl protivník podle vlastních záznamů.

Důležitý je také rozdíl mezi potvrzeným vítězstvím a skutečně ověřenou ztrátou nepřátelského letadla. Ve druhé světové válce si piloti všech stran často připisovali zásahy, které nebylo možné později jednoznačně potvrdit. Vzdušné souboje probíhaly rychle, na velkých vzdálenostech a mnohdy nad územím kontrolovaným nepřítelem.

Proto je správnější hovořit o 215 potvrzených vítězstvích připsaných slovenským stíhačům v těchto dvou nasazeních, nikoli automaticky o 215 nezpochybnitelně doložených ztrátách sovětského letectva.

Jak si stáli ve srovnání s Luftwaffe?

Německá Luftwaffe působila během války na mnoha frontách a nasazovala mnohem více pilotů i letadel než slovenské letectvo. Přímé srovnání jejich výsledků proto vyžaduje opatrnost.

V literatuře se objevují vysoké souhrnné počty vítězství připisovaných německým pilotům, někdy v řádu desítek tisíc. Pokud bychom proti jednomu z těchto souhrnných údajů postavili 215 potvrzených vítězství slovenských stíhačů ze dvou uvedených nasazení, jejich podíl by vycházel jen na zlomek procenta.

Takový výpočet ale není férovým měřítkem kvality pilotů. Na jedné straně stojí výsledky omezené skupiny slovenských stíhačů během konkrétního období, na druhé souhrnné nároky německého letectva za celou válku. Navíc se mohou lišit metodiky potvrzování a započítávání vítězství.

Smysluplnější je porovnávat jednotky v podobných podmínkách: podle délky nasazení, počtu bojových letů, ztrát, plněných úkolů a dostupných záznamů o protivníkových ztrátách. Bez takového srovnání by procenta vytvářela přesnější dojem, než jaký historické prameny skutečně dovolují.

Výsledky slovenské 13. stíhací letky přesto ukazují, že šlo o aktivní a bojově úspěšnou skupinu v rámci německého válečného úsilí na východní frontě.

Češi a Slováci bojovali na opačných stranách války

Příběh slovenských stíhačů získává další rozměr ve srovnání s československými piloty, kteří po okupaci českých zemí odešli do zahraničí. Mnozí z nich se zapojili do boje proti nacistickému Německu, zejména v britském Královském letectvu (RAF).

Zatímco slovenští stíhači bojovali na východě proti Sovětskému svazu jako součást vojenského úsilí států Osy, českoslovenští letci v RAF se podíleli na obraně Británie a později na operacích proti Německu.

Národnost sama o sobě však nevysvětluje všechny válečné osudy. Rozhodující byly politické okolnosti, místo služby, osobní rozhodnutí i vývoj konfliktu. Také mezi Slováky existovali odpůrci režimu a lidé, kteří se později zapojili do boje proti německé okupaci.

Zásadní zlom nastal v srpnu 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Část slovenských vojáků a letců se postavila proti režimu a německé okupaci. Jiní zůstali mimo povstání nebo pokračovali ve službě za původních podmínek.

Válečné osudy slovenských letců proto nebyly jednotné. Nelze je všechny automaticky zařadit do jedné skupiny ani předpokládat, že po roce 1945 čekal každého stejný osud.

Po válce přišel další zvrat

Konec války znamenal zásadní změnu také pro bývalé příslušníky slovenského letectva. Obnovené Československo muselo řešit odpovědnost za spolupráci se Slovenským státem a za účast jeho armády na německém tažení proti Sovětskému svazu.

Jednotlivé případy se však lišily. Záleželo na konkrétní válečné službě, osobním jednání i poválečném hodnocení. Někteří bývalí letci mohli pokračovat v letecké kariéře, jiní se dostali do konfliktu s novými poměry.

Poválečný vývoj ukazuje také případ Jána Režňáka. Po válce byl přijat do československé armády a působil mimo jiné jako učitel létání. Po komunistickém převratu v únoru 1948 však z armády odešel a v roce 1951 mu byla odebrána pilotní licence. Později se dočkal částečné rehabilitace.

Jeho osud nebyl totožný s osudy všech ostatních slovenských pilotů. Ukazuje však, že válečná minulost, politické poměry a osobní kariéra se po roce 1945 mohly protnout velmi složitým způsobem.

Malá skupina pilotů, složitá kapitola dějin

Slovenská stíhací esa druhé světové války představují kapitolu, kterou nelze zredukovat pouze na seznam sestřelů. Ján Režňák, Izidor Kovářík a Ján Gerthofer patřili k nejúspěšnějším slovenským stíhacím pilotům a výsledky 13. stíhací letky byly vzhledem k její velikosti výrazné.

Jejich bojová činnost se však odehrávala ve službách Slovenského státu, který spolupracoval s nacistickým Německem. Současně českoslovenští letci bojovali proti Hitlerovi v RAF a další Slováci se později zapojili do Slovenského národního povstání.

Stejný národ tak během války nabídl velmi rozdílné příběhy vojenské služby, loajality i odporu. Historické hodnocení proto vyžaduje nejen znalost počtu přiznaných vítězství, ale také pochopení toho, za koho jednotliví piloti bojovali a v jakých okolnostech jejich kariéry probíhaly.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura

Poznámka k číslům: Počty vítězství se mohou v literatuře lišit podle použitého soupisu a metodiky. Údaj 215 představuje součet potvrzených vítězství uváděných pro první a druhou skupinu 13. stíhací letky, nikoli automaticky ověřený počet skutečně zničených sovětských letadel.