Izidor Kovárik: Slovenské stíhací eso, které sestřelilo 28 sovětských letadel

Od Kopčan k vojenskému letectvu

Izidor Kovárik se narodil 29. března 1917 v obci Kopčany, která tehdy ležela v Rakousko-Uhersku. Vyrůstal v době, kdy se letectví rychle rozvíjelo a vojenská letadla se stávala stále důležitější součástí moderních armád.

V dubnu 1938 vstoupil do československého vojenského letectva. Pilotní výcvik absolvoval na Slovensku, ve Spišské Nové Vsi. Jeho vojenskou kariéru zásadně ovlivnil rozpad Československa v březnu 1939. Po vzniku Slovenského státu pokračoval ve výcviku u nově organizovaných Slovenských vzdušných zbraní.

V listopadu 1939 získal pilotní kvalifikaci a v prosinci byl přidělen k 11. stíhací letce. Ta byla vyzbrojena dvouplošníky Avia B-534, které představovaly konstrukci předchozí generace stíhacích letadel. Kovárik se tak stal součástí letectva státu, jehož politické a vojenské směřování bylo úzce spojeno s nacistickým Německem.

Na východní frontu

V červnu 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Slovenský stát se připojil k německému tažení a jeho armáda se zapojila do bojů proti Rudé armádě.

Slovenské letecké jednotky se postupně dostaly na východní frontu. Kovárikova 11. stíhací letka zůstávala zpočátku na Slovensku, ale v listopadu 1941 byla přemístěna na Ukrajinu.

První období na frontě pro něj ještě neznamenalo okamžitou kariéru stíhacího esa. V říjnu 1942 létal například s kurýrním letounem Praga E-241. Jeho schopností si však všimli další slovenští letci. Ondrej Ďumbala, velitel 13. stíhací letky, rozpoznal jeho pilotní talent a doporučil ho k dalšímu výcviku.

V listopadu a prosinci 1942 proto Kovárik absolvoval přeškolení na německý Messerschmitt Bf 109E. Právě tento jednomotorový stíhací letoun se měl stát hlavním nástrojem jeho bojových úspěchů.

Messerschmitt proti sovětským stíhačkám

Messerschmitt Bf 109E patřil mezi hlavní stíhací letouny německého letectva v první polovině druhé světové války. Kovárik dosáhl svého prvního uznaného vzdušného vítězství v lednu 1943. V následujících týdnech se jeho bilance rychle zvyšovala.

Do března 1943 měl na kontě již 11 uznaných sestřelů. Během bojů byl také sám sestřelen, ale podařilo se mu přežít. Za své dosavadní úspěchy obdržel německý Železný kříž II. třídy.

Na východní frontě se slovenské stíhací letouny střetávaly s různými typy sovětských strojů. Mezi nimi byly například Polikarpov I-16, Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3 nebo Jakovlev Jak-1. Kovárikovy zaznamenané vzdušné úspěchy zahrnovaly také sovětské bitevníky Iljušin Il-2 a další typy letadel.

Dvacet osm vítězství nad východní frontou

Kovárikova nejúspěšnější bojová etapa pokračovala v roce 1943. Létal nad oblastí Kubáně a Kavkazu, kde probíhaly intenzivní letecké střety mezi německými a sovětskými silami.

Do července 1943 dosáhl 28 uznaných vzdušných vítězství. Další sestřel byl hodnocen jako pravděpodobný. Tím se zařadil na druhé místo mezi slovenskými stíhacími esy druhé světové války. Před ním stál pouze Ján Režňák, kterému se připisuje 32 vítězství.

Kovárikova bilance zahrnovala sovětské stíhací, bombardovací i bitevní letouny. V přehledech jeho bojových úspěchů se uvádějí například:

Celkový počet uznaných vítězství se v přehledech uvádí jako 28. Některé souhrnné seznamy uvádějí 29, pokud započítávají také pravděpodobný sestřel. Je však třeba připomenout, že počty vzdušných vítězství z druhé světové války vycházejí z dobových hlášení a pravidel pro uznávání sestřelů. Neznamenají automaticky, že každý sestřelený letoun byl později nezávisle ověřen.

Vyznamenání od Německa i Slovenska

Za své bojové úspěchy obdržel Kovárik několik vyznamenání. Německá strana mu udělila mimo jiné Železný kříž I. třídy, Německý kříž ve zlatě a Čestný pohár Luftwaffe. Ocenění získal také od Slovenské republiky. Mezi jeho vyznamenání patřily medaile Za zásluhy a další pamětní a válečná ocenění.

Tato vyznamenání dokládají, jak významnou roli jeho bojové výsledky hrály v rámci slovenského letectva a jeho spolupráce s Luftwaffe.

Návrat na Slovensko a nová role

V červenci 1943 byl Kovárik z fronty odvolán zpět na Slovensko. V únoru 1944 začal výcvik na modernější verzi Messerschmittu Bf 109G-6. Jeho další kariéra se však již neměla odehrávat především v bojových operacích.

V dubnu 1944 byl přidělen na letiště Sliač, kde působil jako letecký instruktor. Jeho úkolem bylo předávat zkušenosti mladším pilotům. Muž, který se na východní frontě zařadil mezi nejúspěšnější slovenské stíhače, tak měl pomáhat připravovat další generaci vojenských letců.

Tragická nehoda u Zvolena

Izidor Kovárik zahynul 11. července 1944 při výcvikovém letu. Toho dne cvičil mladého pilota Ladislava Cipriana na dvouplošníku Gotha Go 145. Během letu ve výšce přibližně 400 metrů se podle popisů nehody ulomilo levé křídlo stroje.

Oba piloti se pokusili zachránit seskokem na padáku. Jejich padáky se však zachytily o ocasní část letounu, konkrétně o směrové kormidlo. Letadlo se zřítilo několik kilometrů východně od Zvolena. Kovárik i Ciprian při nehodě zahynuli.

Kovárikovi bylo pouhých 27 let. Jeho smrt tak nepřišla v souboji se sovětskými stíhači ani při bojové operaci nad frontou, ale během výcviku na Slovensku.

Druhé nejúspěšnější slovenské stíhací eso

Izidor „Ižo“ Kovárik zůstává jednou z nejvýraznějších postav slovenského vojenského letectva za druhé světové války.

Jeho 28 uznaných vítězství ho řadí na druhé místo za Jánem Režňákem (článek o Režňákovi zde). Jeho příběh je zároveň připomínkou toho, že slovenští piloti bojovali na východní frontě v rámci vojenského spojenectví Slovenského státu s nacistickým Německem.

Kovárikova kariéra byla krátká, ale intenzivní. Od nástupu do československého letectva v roce 1938 přes boje nad Ukrajinou a Kavkazem až po instruktorskou službu na Slovensku uplynulo pouhých šest let.

Jeho život ukončila nehoda, která připravila slovenské letectvo o zkušeného pilota v době, kdy se válečná situace v Evropě rychle měnila. Izidor Kovárik tak zůstává jménem spojeným s jednou z nejvýraznějších, ale zároveň tragických kapitol slovenského letectví za druhé světové války.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje

1. Rajlich, Jiří. Za Boha a národ: Stíhací esa slovenských Vzdušných zbraní ve 2. světové válce. Cheb: Svět křídel, 2006. ISBN 80-86808-30-0.

2. Bystrický, Jozef a Šumichrast, Peter. Letka 13 v dokumentoch a obrazoch. Praha: MAGNET-PRESS Slovakia, 2004. ISBN 80-89169-02-3.

3. Vojenský historický ústav Bratislava. Kovárik, Izidor – pilot-stíhač slovenských Vzdušných zbraní.

4. Čárský, Miroslav. Kovárik Izidor, vojenský pilot, letecké eso č. 2 armády slovenského štátu. Magazín Záhorie, 2026.

5. Rajlich, Jiří a Sehnal, Jiří. Slovenští letci / Slovak Airmen 1939–1945. 1991.