Článek
Mussolini chtěl být u Hitlerova vítězství
června 1941 zahájilo nacistické Německo operaci Barbarossa – invazi do Sovětského svazu. Benito Mussolini nechtěl zůstat stranou. Italský diktátor toužil po vojenské slávě a větším politickém vlivu v Evropě, kterou si Hitler představoval jako budoucí německou sféru moci.
Na východ proto zamířil Italský expediční sbor, známý jako CSIR. Jeho velitelem byl generál Giovanni Messe. Italské jednotky bojovaly na Ukrajině po boku Wehrmachtu a účastnily se jeho postupových operací.
Generál Messe
V létě 1942 se italská účast výrazně rozšířila. Vznikla 8. armáda, známá pod zkratkou ARMIR (Armata Italiana in Russia), které velel generál Italo Gariboldi. Její nasazení odpovídalo Mussoliniho politickým ambicím, ale také německé potřebě posílit dlouhou frontu na jihu Sovětského svazu.
Ne všichni italští velitelé byli z takového vývoje nadšeni. Generál Messe upozorňoval na nedostatečné vybavení a pochyboval, zda italské síly dokážou plnit úkoly, které se od nich očekávají.
Dlouhá fronta, slabá protitanková obrana
Italské jednotky byly nasazeny především na řece Don, kde měly držet rozsáhlý úsek fronty a krýt německé síly postupující směrem ke Stalingradu.
ARMIR měla přibližně 200 tisíc mužů, ale početní stav sám o sobě nezaručoval odpovídající bojovou sílu. Italská armáda trpěla nedostatkem dopravních prostředků, omezenými zásobami a především slabou protitankovou výzbrojí.
Proti sovětským tankům a mechanizovaným jednotkám tak měla často jen omezené možnosti.
To však neznamenalo, že by všichni italští vojáci bojovali špatně. Jejich výkon se lišil podle konkrétní divize, zkušeností, velení i situace na bojišti.
Co o nich skutečně říkali Němci?
Vztahy mezi spojenci byly komplikované. Němečtí důstojníci kritizovali italské vybavení, komunikaci i některé velitelské postupy. Zároveň ale dokázali ocenit jednotky, které se v boji osvědčily.
Historik Bastian Matteo Scianna ve své knize The Italian War on the Eastern Front, 1941–1943 ukazuje, že německá hodnocení nebyla jednotná. Některé italské útvary si vysloužily uznání, zatímco jiné čelily výtkám.
Německý styčný důstojník major Fellmer v roce 1942 upozorňoval na problémy italských jednotek při boji proti tankům, nedostatky v údržbě zbraní a potíže v komunikaci. Současně však pozitivně hodnotil divizi Celere a její výkon u Ivanovky. U divize Sforzesca vyzdvihoval pochodovou disciplínu a ochotu bojovat, zatímco u Pasubia zaznamenal nedostatky.
Němci tedy neviděli všechny Italy stejně. Jejich hodnocení se měnilo podle konkrétních jednotek a okolností.
Malý Saturn: fronta se začala hroutit
V prosinci 1942 zahájila Rudá armáda operaci Malý Saturn. Sovětský útok zasáhl síly Osy na Donu a postupně rozvrátil italskou obranu. První údery dopadly na úseky držené italskými pěšími divizemi, které čelily silným sovětským obrněným jednotkám.
Italové se bránili, ale jejich postavení se rychle zhoršovalo. Jednotky ztrácely spojení, hrozilo jim obklíčení a ústup se měnil v chaotický pochod zimní krajinou. Nedostatek vozidel a paliva znamenal, že velká část vojáků musela ustupovat pěšky.
Německé velení zároveň přesouvalo síly podle vlastních potřeb. Italské jednotky tak často zůstávaly v situaci, kdy se musely vyrovnávat s útoky bez dostatečných rezerv a podpory.
Alpský sbor a ústup v mrazu
V lednu 1943 se do těžkých bojů a ústupových operací dostal také italský Alpský sbor. Jeho jednotky se pokoušely probít zpět k německým liniím. Vojáci trpěli mrazem, hladem a vyčerpáním; mnozí padli nebo skončili v sovětském zajetí.
Zvlášť známý je průlom části sboru u Nikolajevky, kde se 2. alpské divizi Tridentina podařilo prorazit sovětské postavení. Tento úspěch ale nemohl zvrátit celkovou porážku italské armády na Donu.
Čísla ztrát se podle použité evidence liší. Za období od srpna 1942 do února 1943 se u 8. armády uvádí přibližně 87 800 mrtvých a nezvěstných. Další desítky tisíc mužů byly raněny nebo zajaty. Nejde tedy o jediné přesné číslo, které by bez dalšího vysvětlení zahrnovalo všechny italské ztráty na východní frontě.
„Nikdy nepřestali utíkat“?
Po porážce se v německém politickém vedení šířila tvrdá kritika italských vojáků. Hitler a Goebbels jejich výkon znevažovali a v Německu se posiloval stereotyp, že Italové nejsou schopni účinně bojovat.
Scianna uvádí také anekdotu spojenou s rozhovorem na Hitlerově velitelství po sovětském útoku. Na dotaz ohledně italských ztrát měla zaznít posměšná odpověď, že Italové žádné neměli, protože „nikdy nepřestali utíkat“.
Takový výrok je třeba chápat jako svědectví o náladách a pohrdání, nikoli jako objektivní popis celé italské armády. Vojenské dokumenty zachycují i příklady italských jednotek, které bojovaly vytrvale a dokázaly se dostat z velmi obtížných situací.
Byli Italové zbabělci?
Vysvětlovat porážku údajnou zbabělostí celého národa je zavádějící. Italská armáda měla skutečné strukturální slabiny: nedostatečnou protitankovou výzbroj, omezenou dopravu, zásobovací problémy a potíže s velením. Tyto nedostatky měly zásadní význam při střetu se sovětskými tankovými a mechanizovanými silami.
Současně je třeba připomenout, že Itálie se do války proti Sovětskému svazu zapojila z rozhodnutí svého fašistického režimu. Italské jednotky se podílely na německém tažení i okupaci sovětského území. Jejich příběh proto není jen vyprávěním o vojácích, které opustili spojenci, ale také o armádě účastnící se útočné války.
Spojenectví, které narazilo na realitu
Mussolini chtěl být součástí Hitlerova vítězství, ale italská armáda vstoupila do války na východě s vážnými materiálními a organizačními nedostatky. Německé hodnocení jejích vojáků se pohybovalo mezi uznáním konkrétních jednotek a tvrdou kritikou.
Po katastrofě na Donu převážil v Německu obraz Italů jako neschopných vojáků. Ten však zakrývá rozdíly mezi jednotlivými útvary i podmínky, v nichž bojovaly.
Východní fronta tak nebyla jen střetem Wehrmachtu s Rudou armádou. Byla také zkouškou spojenectví, v němž politické ambice často předběhly vojenské možnosti.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
Bastian Matteo Scianna: The Italian War on the Eastern Front, 1941–1943: Operations, Myths and Memories (2019)
https://link.springer.com/book/10.1007/978-3-030-26524-3
Thomas Schlemmer (ed.): Die Italiener an der Ostfront 1942/43: Dokumente zu Mussolinis Krieg gegen die Sowjetunion (2005)
https://open.ifz-muenchen.de/items/1030296d-7907-4ea1-84e8-7794a217ffc3
Nuto Revelli: Mussolini’s Death March: Eyewitness Accounts of Italian Soldiers on the Eastern Front
https://www.jstor.org/stable/j.ctvzsmd7t
Wikipedia – Italian participation on the Eastern Front
https://en.wikipedia.org/wiki/Italian_participation_on_the_Eastern_Front
