Raatská silnice, leden 1940: Jak Finové rozdrtili sovětskou divizi

Na přelomu let 1939 a 1940 se v zasněžených lesích u finského Suomussalmi odehrála bitva, která se stala symbolem finského odporu proti Sovětskému svazu. Na jedné straně stála početně silnější Rudá armáda, na druhé mnohem menší finské jednotky, které dokázaly dokonale využít znalost místního terénu, zimy a pohybu na lyžích.

Rozhodující boje na Raatské silnici probíhaly od 1. do 7. ledna 1940. Finským jednotkám velel plukovník Hjalmar Siilasvuo, pozdější generál. Proti němu stála sovětská 44. střelecká divize, které velel plukovník Alexej Vinogradov.

Divize byla vyslána na pomoc sovětské 163. střelecké divizi, která se po obsazení Suomussalmi dostala do problémů.

Sověti postupovali po jediné cestě

Problém Rudé armády spočíval v samotném terénu. Sovětská 44. divize postupovala po úzké Raatské silnici, která vedla hlubokými finskými lesy. Těžká technika, nákladní automobily, dělostřelectvo i zásobovací jednotky byly prakticky připoutány k cestě.

Finové naopak mohli využívat lesy, zamrzlá jezera a vedlejší cesty. Na lyžích se pohybovali rychle a mohli sovětskou kolonu napadat z míst, kde její technická převaha nedokázala pomoci.

Siilasvuo proto nepokoušel štěstí čelním útokem proti celé divizi. Jeho plán byl jednodušší. Přerušit silnici, rozdělit sovětskou kolonu na menší části, obklíčit je a jednu po druhé zničit.

Finové pro tento způsob boje používali označení motti – izolované skupiny nepřítele, které bylo možné postupně likvidovat.

Síly proti sobě

Na finské straně bojovala především 9. pěší divize, které velel Siilasvuo. V rozhodující fázi bojů měla zhruba 6 000 mužů.

Proti ní stála 44. střelecká divize Rudé armády. Její stav se na přelomu roku podle sovětského vyšetřování pohyboval kolem 13 962 mužů. Některé zdroje uvádějí vyšší počty, až kolem 17 000 či více mužů, podle toho, které podpůrné a přidělené jednotky započítávají. Sovětská divize měla výraznou převahu v dělostřelectvu, tancích a motorových vozidlech.

Na papíře tedy měla Rudá armáda zhruba dvojnásobnou početní převahu. Jenže velká část její techniky se mohla pohybovat prakticky pouze po jediné silnici. A právě tam se výhoda změnila v past.

Past se zavřela

Na začátku ledna zahájily finské jednotky útok na sovětské pozice. 5. ledna začaly rozhodující boje přímo na Raatské silnici. Finové postupně přerušili komunikaci a 6. ledna zničili most přes řeku Purasjoki.

Tři sovětské pluky se ocitly namačkané v izolovaných úsecích podél silnice. Cesta na východ byla přerušena a finské jednotky postupně uzavíraly i další směry.

Sověti měli více mužů, dělostřelectvo, tanky a další techniku. Jenže velká část této převahy se v hlubokém sněhu a úzkém lesním prostoru změnila v nevýhodu.

Finští vojáci mezitím útočili na jednotlivá ohniska odporu a znovu se stahovali do lesa. Sovětské jednotky tak nemohly svou početní převahu využít proti jednomu soustředěnému protivníkovi.

7. ledna bylo rozhodnuto

7. ledna 1940 byly hlavní boje na Raatské silnici prakticky rozhodnuty. Finské jednotky postupně ničily izolovaná sovětská postavení a zbytky 44. divize se pokusily prorazit zpět k vlastním liniím.

Výsledek byl pro Sověty katastrofální. Přesný počet ztrát dodnes není jistý. Sovětská vyšetřovací komise uváděla u 44. divize 4 674 ztrát – 1 001 padlých, 1 430 raněných a 2 243 nezvěstných.

Podle novějších finských historických výzkumů však mohly sovětské ztráty v prostoru Raatské silnice dosáhnout 7 000 až 9 000 mužů, přičemž asi 1 300 vojáků mělo být zajato. Rozdíl částečně souvisí s tím, že sovětská statistika nezahrnovala všechny jednotky bojující v prostoru postupu 44. divize.

Ani Finové nevyvázli bez ztrát. Uváděné údaje pro samotnou bitvu činí přibližně 310 padlých, 618 raněných a 92 nezvěstných.

Finové navíc ukořistili obrovské množství sovětské techniky a výzbroje. Mezi kořistí bylo například 43 tanků, 70 polních děl, 278 nákladních automobilů, automobilů a traktorů, přibližně 300 kulometů a kolem 6 000 pušek.

Generál, který za porážku zaplatil životem

Porážka měla následky i pro sovětské velení. Velitel 44. divize Alexej Vinogradov byl po návratu k sovětským liniím zatčen společně s dalšími dvěma vysokými důstojníky. Vojenský tribunál je obvinil z neúspěchu při velení a odsoudil k smrti.

Všichni tři byli popraveni bezprostředně po rozsudku. Pro sovětské velení nebyla porážka jen taktickým neúspěchem. Ukázala, jak zranitelná může být početná mechanizovaná armáda, pokud nedokáže přizpůsobit své operace podmínkám zimního boje a terénu.

Malá země proti obrovské mocnosti

Raatská silnice se stala jedním z nejvýraznějších symbolů Zimní války. Finsko nebylo schopné soupeřit se Sovětským svazem v počtu vojáků ani v množství techniky.

Finové však dokázali využít to, co měli: znalost terénu, mobilitu, lyžařské jednotky a schopnost rozdělit protivníka na malé části.

Rudá armáda vstoupila do Finska s obrovskou početní a materiální převahou. Na Raatské silnici však její výhoda přestala rozhodovat.

Z dlouhé sovětské kolony se během několika lednových dnů stala série izolovaných skupin, které Finové postupně obklíčili a ničili.

Raatská silnice tak zůstala jedním z nejpůsobivějších příkladů toho, jak může menší armáda využít terén a taktiku k porážce mnohem silnějšího protivníka.

A přestože Zimní válka nakonec skončila 13. března 1940 mírem a územními ústupky Finska, vítězství u Suomussalmi a na Raatské silnici se stalo symbolem finského vojenského odporu.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje