Článek
V první polovině dvacátého století jsme začali pohrdat šlechtou, která byla garancí jisté kontinuity, noblesy a moudrosti. Je dobře, že v současnosti nás hrabě Kinský seznamuje ve veřejnoprávní České televizi s posláním šlechty. Vede nás k objevení potřeby konzervativismu, svobodného myšlení a odpovědnosti za život nás samých a občanů kolem nás. Učí nás nehledat falešné spasitele.
V druhé polovině dvacátého století jsme preferovali nezkušenou mládež před zkušenými občany. Omezovali jsme individualitu a úspěšnou pracovitost, pokud neměla vztahu k jediné povolené ideologii. Podle sovětského vzoru jsme zavedli ekonomicko-politické vztahy, které se šířily z Kremlu do států Varšavské smlouvy, ve kterých byla ekonomika plně závislá na politické moci.
Zároveň se šířilo pohrdání vzděláním, pohrdání akademickými tituly a došlo k podřízení vědeckého výzkumu politické moci. Stavělo se na jediné „vědecké pravdě“ podřízené politickému myšlení. V důsledku přednosti sovětské ideologie před pravdivými vědeckými informacemi docházelo ke zvláštním „vědeckým objevům“ (na př. Lepešínská se svými láčkovci), které díky mezinárodní akademické diskusi měly velmi krátkou životnost.
Tvrdým podřízením politiků falešným ideologiím, dochází ke ztrátě důvěry politikům, kterou u nás obzvláště pěstujeme po Listopadu. Z politiky se vytrácí produktivní střet myšlenek a vytváří se emocionální souboj politiků zápasících o počet hlasů. Toto do politiky u nás vnáší Václav Klaus s Milošem Zemanem, politici s původem z Prognostického ústavu, jehož podřízenost KGB je již všeobecně známá, jak popisoval Respekt.
Nově vznikající strany dostávají ideologické nálepky „pravice“ a „levice“ podle verbálních proklamací bez ohledu na jejich praktickou realitu. Tyto nálepky jsou jen zástěrkou politického byznysu, proti kterému se občané bouří. Proto jsou vytvářeny strany s antikorupční ideologií, ve kterých je politický byznys a korupce běžnou záležitostí.
Tak dochází ke ztrátě důvěry a přestáváme rozlišovat politiky sloužící občanům od politiků sloužících jen svému vlastnímu prospěchu. Politici se nestřetávají v zájmu řešení skutečných problémů, ale naopak se střetávají pouze v soubojích o moc. K tomu si vytváří mezi občany antagonistické, nesmiřitelné skupiny (chceš-li bubliny) pomocí falešných ideologií emocionálně vyhrocených.
A aby to nebylo málo, od rozpadu Sovětského svazu v evropských státech úspěšně funguje ruská hybridní válka. Některé naše strany staví na těchto desinformacích, rozšiřují je jako ideologii, na které lákají své voliče. Naše společnost je iracionálně emocemi rozdělena do rozdílných bublin a racionální fakta nás moc nezajímají.
V první polovině dvacátého století jsme zlikvidovali šlechtické tituly a od druhé poloviny minulého století jsme pohrdali vzděláním a označením akademicky vzdělaných tituly. Jeden rok komunisté dokonce absolventům medicínských studií upřeli titul MUDr., což vedlo v mezinárodním měřítku k podceňování našich odborníků. Proto byl titul zpětně přiznán a lékaři si ho mohli dokoupit.
Znal jsem lékaře vysoce postaveného, který titul užíval, ale odmítl si ho od státu dodatečně odkoupit. Nicméně dnes pozoruji významnou degradaci našeho odborného vzdělávání a stále „bumáška“ má přednost před dovedností..
Navraťme se k titulku. Většinou jsme přesvědčeni, že jak chátrá tělesná schránka seniora, chátrá i jeho duševní výkon, a že při nedostatku informací konfabuluje. Ano, bývá to tak. Konfabulce není lež, i když jde o aktuální výmysl, který nemusí být pravdivý.
Konfabulace je jen nepřesnost v logickém spojení. Ale konfabulace se netýká jen seniorů. Konfabulují velmi často děti, konfabulují i dospělí, nepřesní bývají i přednášející profesoři na vysoké škole. A zasmál jsem se, když jsem v televizi slyšel, že konfabuluje i umělá inteligence.
Přesto nacházíme moudré staříky. Taková moudrost začíná utvářením duše od dětství pod vrozeným kritériem přesnosti, pokračuje důsledným hledáním pravdy po celý život s přísným vztahem k pravdě. Tato přísná exaktnost může být zdrojem moudrosti u stárnoucího člověka.
Moudrých staříků není mnoho. Ale važme si jich, protože jen u nich se snoubí exaktní vzdělání se zkušeností. Mohou být garancí konzervativní tradice, kontinuity, odpovědnosti a solidnosti.
Moudrý stařík možná není schopen přijímat nejnovější poznatky ulehčující člověku život, ale má své kořeny v hledání objektivní pravdy, a celý život exaktním způsobem posuzoval nejrůznější aktuální výstřelky společnosti.
Moudrý stařík si celý život kriticky vybíral pravdivé, objektivní realitou ověřené informace a odlišoval je od „ptydepe“ mladších, kteří se ženou za moderními poznatky bez dostatečné objektivní korekce.
V dnešní době se potkáváme s přehršlí informací a posuzovat jejich pravdivost je pro nás náročné. Je mezi námi spousta ruskou hybridní válkou poznamenaných aktivistů, kteří nás vybízí k nedůvěře důvěryhodným médiím pracujícím podle řádných principů žurnalistiky.
Nasměrovávají nás k hledání „svobodných“ informací na proruských serverech a k různým diskusím hlásícím se ke svobodě slova v takové míře, že vedou ke sledování myšlenek bez přísného odlišování pravdy od lží. Na jedné straně vybízí k nedůvěře k pravdě a na druhé straně vybízí k důvěře virtuální realitě.
K takovéto hyperkorekci jsou tlačena i naše veřejnoprávní média. Jeden čas to bylo obzvláště nápadné, když ČT byla tlačena vyvažovat vědecké poznatky pověrčivými názory. Byl jsem svědkem toho, že Česká televize byla proklamována za nedůvěryhodnou, protože odmítla zveřejňovat falešné politické názory.
Potkal jsem akademika, který si stěžoval na nezájem České televize o jeho myšlenky, a teprve dodatečně jsem si uvědomil, že jsem ho slyšel svobodně se vyjadřovat v ČT a nedovedl jsem pochopit, že ho tam mohli pustit. Na veřejnosti si pak stěžoval, že ho nenechají dále šířit své bludy v České televizi. Takoví dnes mají dveře otevřené.
Dobře jsem vnímal nekorektní tlaky na Petra Dvořáka, ředitele ČT, který dbal o poctivou žurnalistiku a o výchovu našich občanů pro liberální demokracii s občanskými svobodami. Proto byl ze své pozice vytlačen. Tak to vnímám nejen já, ale i celá řada vzdělaných a myslících občanů.
Moudrý stařík díky svému věku dokáže dobře posuzovat objektivní realitu. Pravdu o ní dokáže odlišovat od falešná virtuální reality, kterou zde někteří s nás vědomě šíří za účelem ovládnutí společnosti.
Mnozí mladí i staří ve své nenávistné bublině těmto politikům věří a volí je. Pro polovinu z nás je obtížné rozeznat pravdu od falešné virtuální reality. Tento problém se v naší společnosti prohlubuje.
Podle sociologického průzkumu starší lidé snáze podléhají nejrůznějším iluzím než mladí, ale moudrý stařík celá desetiletí exaktně hledající pravdu a odmítající všechny přicházející ideologie může být velmi dobře schopen rozlišovat objektivní pravdu od virtuální pravdy.
Jenže starému člověku nejsme ochotni naslouchat. Tvoje věc, komu chceš důvěřovat. Ale tvá důvěra přináší i své důsledky!
