Článek
Nejsou lékaři, nejsou sestry. Ale nejsou ani dělníci v továrnách! Kde jsou ti pracující občané? Když stát rozdává peníze, občanů s nataženýma rukama je dost.
Na konci komunistické éry bylo lékařů a sester dost. Dnes nejsou ani lékaři, ani sestry. Co jsme udělali špatně? Po 17. listopadu jsme se soustředili na obnovu ekonomiky bez včasné regulace chodu státu na právním základu a s naprostou absencí obnovy morálních hodnot po jejich devastaci pod tlakem korupčních a protekčních vztahů importovaných za komunistické éry ze Sovětského svazu pod tlakem ruských tajných služeb. To je moje osobní poznání dle indicií a informací z poslední doby.
Po listopadu 1989 nebyly peníze, které se vrhly především na obnovu ekonomiky. Na zdravotní péči peníze chyběly a současně jsme chtěli zachovat komunistický systém zdravotnictví, systém zdravotní péče „zadarmo“. Lékaři usilovali o obnovu svobodné profese, což bylo v rozporu se zachováním komunistické zdravotní péče, a tak nejspíše ve spolupráci s prezidentem ČLK Bohuslavem Svobodou politici odmítli lékařské povolání jako svobodné a lékaři se stali obyčejnými dělníky se složitým financováním jako zaměstnanci zdravotních pojišťoven. Lékaři si dávali vizitky „soukromý lékař“, ale pak stávkovali, čímž potvrdili, že nejsou svobodní podnikatelé, ale že jsou jen prostí dělníci na poli zdraví.
Financování zdravotnictví nebylo prioritou, stát za své pojištěnce platil podstatně méně, zlomek toho, co platili pracující pojištěnci, a tak odměny ve zdravotnictví zůstávaly poměrně nízké, třetinové. Hodnotový bod byl vypočítán roven jedné koruně, ale skutečná jeho hodnota byla proplácena ve výši pouhých 36 haléřů. Václav Klaus doporučil rebelujícím lékařům, že když mají málo peněz, mohou si v Praze přivydělávat jako taxikáři. Po této všeobecně známé urážce mnozí lékaři v této neperspektivní situaci utekli do politiky nebo do zahraničí.
Když VZP měla málo peněz, tři měsíce neplatila lékařům za jejich práci, ti pak neměli na nájmy a platy svých sester. Situaci vyřešil ministr zdravotnictví David Rath, který zdravotním pojišťovnám doplatil několik miliard korun ze státního rozpočtu.
Když chyběly peníze na zdravotní péči za ministra Tomáše Julínka, ten tento stav řešil pseudopravicově (se zachováním nepřirozeného, levicového systému!) poplatky ve zdravotnictví, které ekonomickou situaci ve zdravotní péči stabilizovaly. A byl to opět David Rath, který sociálním demokratům umožnil vítězství „oranžové tsunami“ zrušením těchto poplatků.
Navzdory výzvám lékařů o nutnosti přirozených vztahů ve zdravotní péči, a dle Miloslava Macka navzdory výpočtům, že 13 % peněz na zdravotní péči musí protékat cash, byla zdravotní péče postavena na nepřirozených, umělých, levicových vztazích. Občan zaplatí zdravotní daň u nějaké zdravotní pojišťovny a má zdravotní péči prakticky zadarmo. Přijde k lékaři, žádá o vyšetření s přesvědčením, že zdravotní péči zaplatí někdo jiný, pojišťovna, které odevzdal své peníze.
Z procesu financování zdravotní péče jsou tak vyřazeni klíčoví hráči, lékař i jeho pacient. Peníze tak kolují bez možnosti ovlivnění těmito hlavními hráči. Tím se vytváří „černá díra“, ve které potenciálně mizí peníze. Pojmem „černá díra“ se dnes většinou rozumí, že zdravotní péče dokáže spolknout veškeré peníze, které jsou jí nabídnuty. Tomu jsme chtěli předejít přirozenými vztahy ve zdravotnictví. Ředitel IZIPu Jiří Paško koncem devadesátých let ve Zdravotnických novinách tvrdil, že se tak „ztrácí třicet i více miliard korun“ vinou lékařů, které musí IZIP ohlídat. Jak to bylo ve skutečnosti už dnes ví nebo tuší skoro každý.
Důsledky komunistického systému zdravotní péče jsme popisovali záhy po listopadu 1989 a upozorňovali na to, že tento systém je riskantní především pro chudé občany. Teprve dnes se tyto důsledky stávají realitou. Nedostatečným ohodnocením práce lékařů a sester jsme si lékaře a sestry soustavně vyháněli pracovat do západní Evropy a snižovali jsme zájem o tato studia. Politici tuto situaci adekvátně neřešili a zakrývali tvrzením, že práce lékaře a sester není zaměstnání, ale povolání.
U nás v minulosti vždy bývával pěstován vztah vzájemné úcty lékařů a jejich pacientů. Komunisté a postkomunisté se zjevně báli lékařů a tak se zde šířila jejich dehonestace. Lékařům byly odebírány léčebné kompetence a pacienti byli falešně proklamováni za pány zdravotní péče. Tím vztah lékařů se svými pacienty dostal další ránu. Podařilo se nám postavit pacienty proti lékařům a lékaře proti pacientům, což vedlo k dalšímu prodražení zdravotní péče. Kontrola kvality zdravotní péče cestou ČLK byla prakticky odebrána lékařům a zmocnil se jí stát. Lékaři i sestry jsou zbytečně obtěžováni rostoucí byrokracií a formálními prověrkami. Postupně je důležitější práci vykázat než ji vykonat!
Dnes už jsou platy ve zdravotnictví postupně navyšovány, ale stále nedosahují takové výše, která by odpovídala obtížnosti vzdělání a občanským rizikům. Práce lékaře a zdravotní sestry je zatížena vysokou odpovědností a nezákonným přetěžováním psychickým i fyzickým, to zejména u sester ve zdvihání těžkých lidských břemen. Pro nedostatek lékařů a sester jsou zaměstnanci přetěžováni nadměrnými nočními službami a nezákonnými přesčasy. Aby byly zachovány zákony i chod nemocnic, museli zdravotníci „dobrovolně“ pracovat pod dvěma až třemi evidenčními čísly, jak nám na ČLK svědčil jeden pražský kolega, který měl za měsíc odslouženo dokonce 300 hodin. Toto léta vedlo ke zkreslování statistiky počtů lékařů a sester. Proto statistické stavy zaměstnanců byly podstatně vyšší na ministerstvu než počty registrovaných v ČLK.
Lékaři a sestry stárnou a vymírají. Co s tím? Jsem zvědav, co s tím naši politici udělají. Mám obavu, že pouhé zdvihání platů tyto problémy nevyřeší. Dlouhodobě jsme snižovali lékařům a sestrám kompetence a odpovědnost. Dnes nejspíš budou muset být tyto kompetence vráceny a rozšířeny. Kompetentní možnosti známe z válečné a poválečné medicíny.
Je řada sester, které mají léčebné dovednosti na úrovni lékařů. To nezávisí na složitém vzdělávání, které mají sestry o rok delší než lékaři, ale na osobním zájmu a praxi. Takové sestry jsou schopny zvládnout základní primární péči, která se v současné situaci stává lékaři nezvládnutelná.
Vzhledem k rozrůstajícím se možnostem zdravotní péče bude na ni další nedostatek peněz. Co s tím? Nebude to jednoduché!
V komunistickém zdravotnictví byl nedostatek peněz řešen cestou zamlčování možností péče a lepší možnosti byly jen pro vyvolené. Komunisti dokonce měli dvojí zdravotní péči. Na každém okrese pracoval zvláštní stranický lékař, který odesílal pacienty do vojenské nemocnice, ev. Ústřední vojenské nemocnice. Jinak většina pacientů šla cestou obvodních lékařů, specialistů, okresních nemocnic, krajských a konečně fakultních. Utajování možností zdravotní péče je jedna cesta. Systematické dosypávání peněz ze státní kasy považuji v době jejího vyprázdnění a hlubokého zadlužení za nepravděpodobné. Takže cesta utajování možností je jediná možná cesta levicových politiků.
Pravicoví politici mají možnost zvyšování spoluúčasti pacienta restrukturalizací systému nebo poplatky v současném systému, jako to udělal Tomáš Julínek. To považuji za pseudopravicový přístup, protože levicový systém financování s potenciálními ztrátami peněz zůstává zachován.
Pravicový přístup ke zdravotní péči by představoval postavení vztahů ve zdravotnictví na přirozených základech. Začít bychom museli proměnou našich „zdravotních pojišťoven“, vykonávajících pouhou redistribuci zdravotní daně řízené pouze našimi politiky, ve skutečné zdravotní pojišťovny se skutečným zdravotním pojištěním. Ty by si musely udělat rozpočet, co za vybrané peníze jsou schopny nakoupit ve zdravotní péči, a utvořit různé pojišťovací produkty s různou spoluúčastí. Občané by si mohli pak vybírat různá pojištění, která jim vyhovují dle výše spoluúčasti. Tato cesta obnovy vztahů mezi pojišťovnami a občany je podle mne nejpříhodnější pro minimalizaci potenciálních ztrát z našich peněz.
Lékaři by mohli mít vztah s takovými zdravotními pojišťovnami. Pacient by v ordinaci zaplatil doplatek dohodnutý mezi pojišťovnou a pacientem a zbytek by zaplatila pojišťovna jako dnes. Výše platby pacienta v ordinaci byla po Listopadu spočítána na 13% zdravotní péče, které by měly protékat zdravotní péčí cash. To byl pohled Miroslava Macka zveřejněný ve Zdravotnických novinách v polovině devadesátých let. Malé částky by mohl hradit pacient, milionové částky by hradila skutečná zdravotní pojišťovna.
Tento systém financování zdravotní péče opírající se o skutečné zdravotní pojišťovny a jejich ekonomický rozpočet by snížil potenciální ztráty současného systému, obnovil by pozitivní vztahy mezi lékaři a pacienty, pacient by ztratil v ordinaci pocity dlužníka, přestal by do ordinace nosit bonboniéry, po kterých naše sestry tloustnou, a přirozenou cestou by se vrátila úcta k lékaři a úcta k pacientovi.
Nejblíže tomuto pravicovému, přirozenému systému zdravotní péče byli pouze Piráti. Tento systém představil kdysi před volbami na prezentaci politických stran před lékaři kolega Zdeněk Hřib, který však před organizací zdravotnictví dal přednost komunální politice. Mne to nepřekvapuje.
Má někdo lepší důstojný návrh, při kterém by se pacientovi nemusely tajit možnosti zdravotní péče, nemuselo se uplácet nebo hledat pro vyšetření protekci?
……………………………………..
Shrňme si to: Nejsou lékaři, nejsou sestry, nejsou peníze. Přitom máme světově špičkovou úroveň zdravotní péče. Cesta obnovení přirozených vztahů ve zdravotní péči bude nejspíš odmítnuta. Cesta poplatků ve zdravotní péči je pro mnoho občanů nepřijatelná. Stejně by to nevyřešila. A tak asi jediná možná cesta je kompletní přenastavení zdravotní péče.
Již dnes je řada ordinací praktických lékařů, ve kterých pracují jen sestry. Jsou zejména v pohraničí. Na dveřích je sice jméno lékaře, který za ordinaci zodpovídá, který však sídlí třebas v Praze. Sestra odebírá anamnézu, vyšetřuje a nález podle potřeby konzultuje s lékařem daleko ve vnitrozemí. Takový systém potřebuje vysoce erudované sestry. Tomu však zatím neodpovídá současné vzdělání sester, i když studují o rok déle než lékaři!
Lokální upřesnění údajů nemám povoleno od okresního sdružení ČLK. Ale mohu uveřejnit osobní zkušenost. Měl jsem jít na operaci. Nejprve mi kolegové slíbili, že bude stačit hospitalizace přes neděli, pak ale mne uložili do postele od pondělí do pátku a moje ordinace byla obsazená jen sestrou, mojí manželkou, která mi denně podávala informace, jak si vede. Odeslala jen dva pacienty do nemocnice, kteří byli k hospitalizaci indikováni. Pouze saniťák se divil, když mne uviděl v nemocnici v posteli, jak je to možné, že právě dovezl do nemocnice pacienta, kterého jsem tam poslal.
Mezi sestrami vždy byly vysoce medicínsky erudované a zkušené sestry. Většinou šlo o manželky lékařů. Byly oporou i všech začínajících lékařů, protože o zdravotní péči věděly mnohem více než lékař po promoci. Ale také opakovaně slýchám stesky pacientů, že svého lékaře již několik let v ordinaci nepotkali. Telemedicína je nový, zajímavý a přínosný obor. Ale takto jsem si ji nikdy nepředstavoval. To je také důsledek nepřirozených, komunistických vztahů.
Popisovaný způsob zdravotní péče je dnes nouzový, ale při kvalitní erudici sester je možný. Možná to vnímáte jako krok zpět. Ale jde o možnost, pokud nám nepůjde o zachování důsledků komunistické zdravotní péče „zadarmo“, včetně zachování korupce a protekce!
P.S.: Dočetli jste si osobní pohled člověka, který celý svůj život pracoval jako venkovský praktický lékař, tedy jako klíč ke vstupu do zdravotní péče, který od listopadu 1989 přemýšlí o politice a organizací zdravotní péče, který se snažil diskutovat o tom s politiky a opakovaně narazil na jejich bohorovnou a nezměnitelnou „pravdu“. Lokálně jsem pracoval i jako konzervativní pravicový politik. Zdrojem mých informací byly především v současnosti tolik dehonestovaná Česká televize, týdeník Respekt, Medical tribune, Zdravotnické noviny a shromáždění České lékařské komory. Pokud jsou některé moje informace neuvěřitelné, neznamená to, že nejsou pravdivé.
MUDr. Bohumír Šimek, venkovský praktický lékař v.v.
Napsáno pro Tempus medicorum
