Článek
Srdce podmiňuje vlastnosti určitého člověka – jak naznačují jeho transplantace. Vlastnosti minulého majitele srdce se můžou projevit novému majiteli, po úspěšné náročné lékařské výměně ve prospěch pacienta. [1] [2]
Jinou otázkou je převtělování, nový pobyt téhož Ducha na Zemi, s novým člověkem. Ten o předchozím životě nic neví a také tam spojitost není. V minulém životě pečlivý a opatrný, nyní možná výbojný, sebevědomý a rozhazovačný. Jinou otázkou by bylo, co způsobuje vlastnosti – není to jen dědičnost; podstatná je výchova dítěte. Ta souvisí s jeho Osudem – karmou; člověka formuje okolí, výchova. Vliv životních podmínek, a i vzdálenějších lidí na dítě.
Když předpokládáme hmotu jako základ všeho, vnímaný prostor jako jediný možný, pak obtížně souhlasíme s opakovanými životy.
„Viděl jste v nebi Boha, Gagarine?“ „Vy sám, otče, víte, zda viděl nebo neviděl.“ – odpověděl navrátilec z kosmu. Jenže fyzika už desítky let matematicky zpracovává jedenáct geometrických rozměrů pro výskyt hmoty. Tam můžeme předpokládat prostor pro různá skrytá působení.
Vědec Ernst Mach před staletím měl rozumný přístup: „Máme smyslové zážitky, ale co je za nimi, nevíme.“ Kromě hmoty to může být Informatika, svět virtuální reality. Poslední tři odstavce jsem vložil právě proto, že popisuji informatický Vesmír. Fyzika řešená geometrií perspektivního zrakového vnímání a podložená zdrojem pulsací.
Tři následná vtělení mimořádných lidí jsem zpracoval. A až na poslední chvíli jsem byl zpraven o vtělení jejich jediného Ducha už ve starověkém Izraeli. Toho přiblížím až na konci, za trojicí, kterou mám hlouběji zpracovanou. Popisovat jej lze jen z bible, z minima starověkých záznamů.
Překvapivě odlišné je jejich působení na okolí, každý jiným způsobem. Slavný revolucionář – svérázný geniální spisovatel – duchovní činitel – izraelský král. Za smysl opakovaného vtělování se uznává vyspívání Ducha.
Směrem dozadu to jsou: Fidel Castro ~ Jaroslav Hašek ~ Pius II. (Piccolomini) ~ Jarobeám I. Tyto „herecké postavy“ si Duch navlékal. Aby vyspíval s životem svého člověka, s jeho částečně nachystanými osudy. Osvojoval si možnosti a výsledky.
Dětství
PICCOLOMINI
Enea Silvio Piccolomini vzešel z italské šlechtické rodiny. Narozený 18. října 1405. V Sieně studoval rétoriku a občanské právo. Později popsal svůj bohatý politický i osobní život ve svém nejobsáhlejším díle Commentarii, což je dodnes jediná autobiografie napsaná papežem v době pontifikátu.
HAŠEK
Rod Hašků je jedním z nejstarších selských rodů v jižních Čechách, neboť již roku 1598 se objevuje v obci Mydlovarech u Českých Budějovic na gruntě číslo 8 první toho jména, a to Šimek Hašek přízvím Babka ---. [dle 5]
Haškův děda byl také poslancem kroměřížského sněmu.
Manželství rodičů nebylo šťastné. Jaroslavův otec byl profesor matematiky a fyziky a s neúplným vzděláním učil jen na soukromých školách. Později matematik banky Slavia. Zemřel v 50 letech, trpěl rakovinou; bolesti přemáhal alkoholem. Jaroslavovi bylo 13 let a od té doby žili velmi chudě. Mnohokrát se po Praze stěhovali - 15krát, vesměs pro neplacení nájemného.
Pražský rodák Jaroslav Hašek (*1883) býval v raném dětství často na venkově. U prarodičů Jarešových, rodičů Jaroslavovy matky v Protivíně, tam pro ozdravění strávil delší čas - předškolák. Bratr Bohuslav byl o 3 roky mladší, zdravý a růstem předběhl staršího Jaroslava.
„Jaroslav doplňoval svou fysickou slabost rozumem, bystrostí a chytrostí. A již v nejútlejším věku, kdy Jaroslav se sotva začínal batolit a Bohuslav byl dosud v peřince, zjistila matka k svému úžasu a zděšení, že Jaroslav na Bohuslava žárlí. Nejednou zastihla Jaroslava, jak ohrožuje mladšího bratra kladívkem, nebo mu cpe do úst něco, co by jej, nebýti včasného zákroku, mohlo zadusiti. A tak jako Jaroslav chřadl a postonával, tak rostl Bohuslav jako z vody a v necelých čtyřech letech přesahoval již Jaroslava o celou hlavu.“ [5]
Později Jaroslav býval ministrantem v kostele při mši, tedy pomáhal knězi při bohoslužbě více méně slavnostní - pokud by mladí čtenáři nevěděli, co je to za slova. Hodně četl.
Jaroslav byl dítětem stydlivým, vzpomínal spolužák. Studoval výborně v primě a sekundě, v tercii s reparátem, kvartu opakuje a v pololetí kvinty gymnázium opouští. Tvrdá feudální výchova dětí - v poddané ovce - ho zřejmě nezlomila.
„Dětství Haškovo bylo běžné, s dobrodružstvími s vrstevníky a četbou Karla Maye a Julese Verna. To se však změnilo v Haškových jedenácti letech, kdy se do Lipové ulice, kde tehdy Haškovi bydleli, nastěhoval vysloužilý námořník Němeček.
Dospívajícího Haška si obtočil kolem prstu, tahal z něho peníze, které Hašek i kradl doma, a začal ho vodit do hospod, včetně neblaze proslulé Jedové chýše v Apolinářské ulici, kde ho učil pít alkohol. Navíc před chlapcem záměrně souložil se svou dívkou. Pro Haška to bylo trauma, později na tyto zážitky vzpomínal s hnusem a výčitkami. Zásadně to asi ovlivnilo Haškův vztah k ženám. Při debatách se spolubojovníky v ruských legiích tuto vzpomínku prý komentoval slovy: ‚Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže.‘“ [4]
Pracuje v drogerii, ale pak se vrací ke studiu, do Českoslovanské obchodní akademie, 1899 – 1902. Studoval dva světové jazyky, k tomu maďarštinu a ruštinu. Později udával znalost také francouzštiny a polštiny. [dle 6]
CASTRO
Fidel Castro se narodil 13. 8. 1926. Byl synem kuchařky; prostřední z pěti dětí. Otec pocházel ze Španělska. Měl statek s 4.000 ha plantáží; cukrová třtina.
Jako dítě procházel církevními školami. Zajímal ho dějepis, zeměpis a sport. Byl energický, nebojácný. Později prestižní jezuitská kolej, bakalář červen 1945, vynikající prospěch, získává uznání okolí. Kolej vedla studenty ke kubánskému vlastenectví. Jezuité obdivovali sociální utopie, také je v jižní Americe dovedli prosazovat ve prospěch Indiánů – brát jim svobodu s různými výsledky. Fidel obdivoval Stalina, jak bylo za 2. světové války obvyklé.
Mládí
PICCOLOMINI
Enea Silvio Piccolomini v mládí složil sbírku milostných epigramů Cinthia. Milostnou poemu Nymphylexis. Historia de duobus amantibus (O dvou milencích, česky 1990), milostný příběh vdané Lukrezie a dvořana Euralia (snad Kašpar Šlik - říšský kancléř, vladař chebský a loketský. Piccolomini sepsal příběh o lásce, který se odehrál, když Šlik doprovázel císaře Zikmunda na jeho korunovační cestě po Itálii, 1431-1433).
Zamlada byl Enea Silvio zastáncem nadřazenosti církevního koncilu nad papežem.
Roku 1431 již byl sekretářem biskupa. Později jako diplomat se účastnil přípravy ozbrojeného spiknutí proti papeži Evženu IV. Byl také svědkem disputace mezi koncilem a husity, vedenými Janem Rokycanou, i příjezdu Zikmunda. Ten se právě vracel z Říma, kde byl 31. května 1433 slavnostně pomazán papežem Evženem IV. na císaře.
Enea Silvio se zúčastnil jednání koncilu 1439, při kterém je vyhlášeno dogma o nadřazenosti koncilu nad papežem, později byl i svědkem sesazení papeže Evžena IV. a nakonec se zúčastnil konkláve, které zvolilo protipapeže Felixe V. V jeho službách byl sekretářem do roku 1442. Poté se krátko stal legátem kardinála Giuliana Cesariniho. Navštívil několik německých měst a ve Frankfurtu se seznámil s novým říšským králem Fridrichem III. Ten ho roku 1442 korunuje císařským dvorním básníkem a jeho ochráncem se stal císařský kancléř Kašpar Šlik. Ve Friedrichových službách jako vyslanec procestoval celou Itálii, což se neobešlo bez následků. V jednom za svých dopisů do Sieny žádá svého otce, zda by nemohl adoptovat jeho nemanželského syna.
V roce 1443 se stěhuje do vídeňského Nového města. Stává se členem královské kanceláře, jejímž představeným je Čech Kašpar Šlik. Řadu dalších Čechů pak Enea Silvio poznává v kanceláři nebo na královském dvoře. Roku 1446 byl vysvěcen na kněze a o rok později je již biskupem v Terstu. Další rok se v Římě, jako „strážce konkláve kardinálské“, účastní volby papeže Mikuláše V. Při Svatém roku 1450 je v Římě jmenován biskupem sienským a také se zde setkává a spřátelí s českým šlechticem a diplomatem Prokopem z Rabštejna, jenž Svaté město při příležitosti Jubilea navštívil. Spolu s ním a se dvěma rakouskými šlechtici byl roku 1451 vyslán do Čech na benešovský sněm. Měl upokojit české stavy, které žádaly důrazně vydání mladého krále Ladislava. Na sněmu se Aeneas Silvius seznámil s předními muži v Čechách, s Jiřím z Poděbrad, Jindřichem z Rožmberka, Zbyňkem Zajícem, Zdeňkem Kostkou a dalšími. [dle 9]
HAŠEK
Psal čistě, skoro bez oprav. Skromný, až dětinský - proto v pražském bohémském prostředí, období před první světovou válkou, se nestal literární autoritou. Málo pomáhaly drobnosti, jež mu redakce zveřejňovaly. Byl opomíjený i mezi jen průměrnými kolegy.
Ovšem kraloval v hospodách. Mezi přáteli či spíš společníky se nenechal odstrčit; šprýmy, legrácky, rychlé reakce na okamžitou situaci, v tom vítězil. Příznak tvůrčího mozku.
Kolegové mu jen málo rozuměli. Byli jednodušší.
„Nepochopili, že bohémská nezodpovědnost vůči světu i vůči sobě samému je výrazem nikým netušené upřímnosti a odpovědnosti k tvorbě, že bohémské uvolnění je základem a předpokladem uvolnění tvůrčího.“ s. 16 [7]
*
Ladislav Hájek byl šéfredaktorem Světa zvířat, Haška měl velmi rád. Byl blízký tak, že občas přespával v bytě u Haškovy maminky. V redakci byl Jaroslav nucen vymýšlet zvířata; vždyť časopis již popsal všechna možná. Bylo mu to snazší, než popisovat známá zvířata. Zvířecí detaily, co do vzhledu, dobře znal.
„Některé jeho charakteristiky zvířat téměř znárodněly, jako např. popis zevnějšku stájového pinče, jenž je ‚tak vošklivej, až je krásnej!‘ s. 97 [7]
Podléhal okamžitému nápadu. Ačkoliv byl zaměstnaný v bance, z ničeho nic se rozhodl jet na Slovensko. Vždyť na jaře, jak je na loukách krásně. Dal Hájkovi svůj nový deštník a pádil na nádraží. Až po týdnu se ozval, poštou.
Vstup do politiky popisoval už název: „Strana mírného pokroku v mezích zákona“. Dlouhou přednášku doprovázel vážně pronášenými, ovšem legračními názory:
„S bravurní jistotou táborového řečníka reagoval Hašek na výkřiky a dotazy z obecenstva.
Když se uprostřed jeho vývodů ozval hlas kteréhosi opozičníka se slovy: „Hašku, kdy mi vrátíš tu korunu?“ prohlásil řečník důstojně: „Prosím, aby se koruna do debaty nezatahovala.“ (V rakouském parlamentě totiž vládl zvyk, že se nesmělo v projevech řečníků mluvit o záležitostech dynastie, tedy o věcech „koruny“.)“ s. 79 [7]
„Přistupme nyní k vybírání existenčních příspěvků a k hlasování. Vštipte si prosím do své chatrné paměti, že kdo dává dvakrát, udělá dobře, když to provede rychle.“ s. 84 [7]
*
Aby členové získali zkušenosti, vydali se Hašek, malíř Kubín a herec Vágner až do italských Benátek. Po cestě vyhledávali útočiště v pivovarech, kde vesměs sládci byli čeští. V dolních Uhrách Hašek obohatil kamarádovu zprávu:
„Haškovi připadalo líčení poněkud suché. Přibarvil si je proto fantazií a přimyslel další část příběhu, v němž se cestovatelé zúčastní večeře u pana sládka Znojemského. Děj je vložen do vyprávění malíře Kubína, který o tom píše výkonnému výboru strany mírného pokroku do Prahy.
~ Večeře byla velice bohatá, Vágner jedl s velkou chutí, ale jeho ústrojí má tu velkou vadu, že plyny mu občas vycházejí z těla, což bývá dosti nepříjemné lidskému sluchu. Vágner říká, že se zdržet nemůže a že to je velmi nezdravé zadržovat plyny, že však může svůj plynoměr regulovat a pouštět plyny ústy za melodického krkání čili říhání. Před večeří měli jsme důležitou poradu o tom a Hašek mluvil velice mnoho o slušnosti, aby pamatoval, že jsou tam dámy, že se všichni na nás dívají jako na pánybohy, aby tedy, když už si nemůže pomoci, pouštěl plyny ústy a hleděl ještě počet těch krků co nejvíce omezit. Počet ovšem nestanovil, takže Vágner počal při večeři v pravém slova smyslu hýřit tím ukrkáváním čili uříháváním se. Napřed se domnívali, že je to snad výraz jakéhosi zadrženého kýchnutí, a vždy mu zprvu říkali: pozdravpámbu. Teprve když se to opakovalo, tu Hašek, dívaje se opovržlivě na Vágnera, projevil hlasitě svůj názor a pojmenoval to pravým, přiléhavým názvem českým. Byl tam jeden inženýr z továrny na umělá hnojiva a ten počal mluvit o tom beze všech ostychů, že tím trpíval též, a pojmenoval to za velkého rdění dam napěchovanými větry, ale že je jeden výborný prostředek, který se vždy osvědčí v tom případě, když se vypije rychle za sebou šest čtvrtlitrových odlivek vína.
Vágner s tím souhlasil a byl ochoten tomu léčení se podrobit, ačkoliv Hašek mu dával pod stolem kopáním najevo, aby to nedělal, neboť předtím již se hodně pilo jak pivo, tak víno, ale sládek Znojemský počal ihned lít do Vágnera, který otvíral hubu jako kapr, jeden čtvrtlitr vína za druhým. Vágner už nemohl, ale nutil se, a když vypil všech šest čtvrtek vína, zůstal sedět na židli s očima vypoulenýma a díval se tupě před sebe. Jak nám později řekl, zdálo se mu, že sedí hlavou na židli a že chtějí ty plyny ústy ven. Ale on seděl docela správně a vtom se právě stalo, že zahřímalo.
Nastalo zděšení celé společnosti, milostivá paní Znojemská šla k oknu, otevřela ho a bylo slyšet její pláč. Sládek Znojemský seděl na židli jako přimrazen, inženýr, který Vágnera léčil, křičel: „Vždyť jsem říkal, že to jsou větry, to je dědičné!“
Jedna ze slečen plna rozpaků koktala: „V neděli bude ve Fürdö velká slavnost.“ Všechno se rdělo, i zahřímalo podruhé. Snad právě po té zmínce o slavnosti Hašek vyletěl ze židle, chytil Vágnera za krk a dal mu takový políček, až Vágnerovi počala kapat z nosu krev na vestu a Vágner seděl strnule dál na židli, volaje: „Je to dědičné, pane inženýre. Milostivá paní, je to dědičné!“
Pan sládek Znojemský vyskočil, chytil Vágnera a vynesl ho v pravém slova smyslu na chodbu, odkud bylo slyšet úpěnlivý hlas Vágnerův: „Já vím, pane sládku, že vy za to nemůžete!“ Pak se vrátil pro mne, vyvlekl mne též na chodbu a šel pro Haška, který se však nedal, takže se v salóně rozpoutal urputný zápas, při kterém byly převrženy stoly, a nakonec objevil se na chodbě Hašek, maje v ruce límeček pana sládka, a křičel zuřivě do salónu, odkud byl vyhozen: „Fuj, styďte se, tak jednáte s hosty?“
Tak skončil onen večírek, pořádaný na naši počest.“
Vágner, pod jehož jménem se skrýval plzeňský herec R. Hněvsa, se za toto barvité vylíčení své nehody pochopitelně styděl. Také on nabyl zkušenost, že Hašek i svým dobrým přátelům dovedl provádět kousky, nad nimiž zůstal rozum stát. Ale přesto na Haška nevzpomínal ve zlém a viděl v něm skvělého kamaráda.“ s. 25-26 [7]
Hašek se do napsaného příběhu nezařadil jako trpitel.
*
Jeho opovážlivou drzost popisuje společník Z. M. Kuděj. Ve vinárně přistoupil k sousednímu stolu, bez otálení sebral obložený chlebíček, který dáma právě připravila svému partnerovi. Úžas nad nehorázností, začínající hádka, ale nakonec smíření a seznámení s literárním mecenášem Otou Babočkou.
„Sám se vlastně málokdy smál; teprve když se dostal do nálady, sršela jeho očka vtipem a koutky úst se zachvívaly ironickým úsměvem. Pravým koníčkem Haškovým byly všelijaké demonstrace, bumly, shluky lidí. Jakmile se octl v něčem takovém, okamžitě se dral kupředu, útočil, vykřikoval, zesměšňoval; když bylo zle, dělal ze sebe hloupého a tím vyzrál na všechny.“ s. 59 [7]
„--- rozváže provaz a spouští prapor dolů a vytahuje zas nahoru. Kde se vzal, tu se vzal, stojí u něho ponocný. „Co to děláte?“ ptá se úředním hlasem. „Já jsem od magistrátu a zkouším, jestli to někomu nespadne na hlavu.“ „Máte nějakou legitimaci?“ Hašek se šacuje, přendává provaz z ruky do ruky, pak dá provaz ponocnému podržet a konečně, jakoby si uvědomil, že nemá legitimaci, vsolí mu políček. Ponocný byl tak překvapen, že ani necekl. Ale Hašek měl zvláštní dar. Dovedl se vzápětí usmířit a dobře se dorozumět. Za chvíli zapadlo oba do nedaleké noční kavárny a popíjeli svorně černou kávu „s“ ---.“ s. 61-62 [7]
*
Přítel Hanuška se Haškovi vzhledově podobal. Ovšem byl to dobrosrdečný zlodějíček, vagabund. Při prvním setkání byl užaslý, jak do něho Hašek vidí, všechno lhaní ihned poznával.
Manželka Jarmila Mayerová měla bratry architekty a i její otec patřil do téhož oboru. Dobře se znal s pražskými malíři, sochaři.
Vynikal výbornou pamětí a pracovitostí; snad až jedna povídku denně. Neměl hudební sluch. „Zpíval“ jedině při harmonice.
Byl šachistou, samozřejmě hospodským. Tam psal, klasickým perem s inkoustem.
***
{☺ My starší přesně takové psaní ještě pamatujeme, já z první třídy 1955 - 1956. Soudružka učitelka dolévala, dle potřeby, inkoust z velké láhve do kalamářů ve stolcích. Každý stolek byl spojený s lavicí; postupem let se „lavice“ nahrazovaly samostatným stolkem s dvěma židličkami. Lavice měly své výhody, například šlo sedět trochu zboku, prostě její šířka nabízela něco víc než židlička. Ovšem vzdálenost od stolku měla pevnou. Pokyn „vraťte se do lavic“ ještě přetrvával, i když už lavice byly pryč.
☺ Snad to bylo ve třetí třídě, kdy jsme měli trojlavice. Seděl jsem na kraji, uprostřed Boček a na kraji Betyna. Ta se jednou z ničeho nic natáhla a dala mně facku. Tak jsem se na ni chtěl přes Bočka sápat, ale kamarád mě s úsměvem zadržoval. Hned na to vcházela do třídy učitelka. A po přestávce už nic. Mnohem později přišlo pochopení, že s ničím nesouvisející trest se mohl vztahovat k tehdejším nevhodným dětským zájmům, kdy výhrůžkou mohla být pověřena hodně dávná matka svému hodně dávnému synovi, umělecky nadaná holka. Když nic není náhoda.
☺ Vzpomenu také repetenta Jadrného, to jsme byli už sedmáci. Dne 1. září soudružka učitelka se divila, co dělá ve třídě, když ho nemá v seznamu. Po přestávce přišla a řekla mu, že patří do 6. třídy, že propadl. On odpověděl, že to nevěděl, protože nedostal vysvědčení – když rozbil okno, a sklo nezaplatil.
☺ Občas o přestávce za námi přišel do učebny; byl to přátelský mladík. Jednou se vsadil s jiným repetentem Burdou o pivo. Urostlý Jadrný - že dokáže v zubech zvednout žákovský stolek. Předklonil se, zakousl se a neskutečné se uskutečnilo. To by nesvedl leckterý dospělý člověk; byl to skvělý výsledek zdařilého míchání genetické výbavy. ☺}.
***
Někdy dobromyslný Jaroslav býval škodolibý a to i ke svým kamarádům, postavil se na stranu silnějšího protivníka.
„Základem jeho povahy nebyla veselost, cynismus nebo bujnost, ale měkkost, rychlý přechod z nálady do nálady. Proto jeho vtip působil mnohdy tak překvapivě, nečekaně a nenásilně. Byl schopen se okamžitě aklimatizovat, upoutat pozornost, zesměšňovat a karikovat. Mnozí mu to také zazlívali. Pro spravedlnost však nutno dodat, že když to vtip vyžadoval, nejméně ze všeho Hašek šetřil sebe.“ s. 90 [7]
Hlouběji by šlo posuzovat, jak podivně nevázanou povahu určil i alkohol.
Jeho talent směřoval k příběhům, nestačila mu anekdota. Odmítal její krátkost, stručnost.
Lze srovnávat úspěchy také proslulého Karla Čapka, který Anglii chválil – a nesledoval její politickou až i zločinnost.
Různé verze Dobrého vojáka Švejka psal už před válkou. Téma považoval za nadějné. Napsal první verzi, jenže redaktor ji ztratil, někam založil. Hašek musel přímo v redakci psát znovu. Hned potom byla první verze nalezena a obě verze byly prakticky shodné, navíc ta nová měla připsané: „Rukopis Švejka, kterého mi ten mizera Hatina ztratil“.
Mluvil proti stávkokazům při stávce pražských tramvajáků; v souvislosti ho z redakce Českého slova urychleně propustili – nejstručněji popisuji. [dle 7]
Šprýmovitost silné osobnosti občas řešila policie. Osud však, vyspělé Duši, pamatoval s pomocí: bratranec byl policejním úředníkem ~ v rodině jednoho komisaře kdysi Jaroslav doučoval ~ syn policejního rady byl jeho dávným spolužákem. Do vězení se však na několik dní i na měsíc také dostal.
„Vězení ho postihovalo za tuláctví a drobné přestupky. To bylo vyjádřením revolty celé generace anarchistů, která se objevuje vždy v dobách krizové společenské omezenosti – podobně řádili i Fráňové Šrámek, Gellner nebo S. K. Neumann.“ [dle 8]
„Hašek poukázal na něco, na co poukázal už Nietzsche: že totiž už vynálezem rotačního tisku došlo k takové devalvaci slova, že dnes nemá slovo prakticky žádnou hodnotu. Už tenkrát se do tisku, knih, na plakáty (a dnes do rozhlasu, televize, na internet) chrlilo tolik slov, která se namnoze používala pouze k podpoře stávajícího režimu a pamfletizaci autorit, že aby slovo svůj význam opět získalo, musí se postavit do nových souvislostí, na což Hašek přišel jako jeden z prvních.“ [8]
Dílo - „Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona“, které pro svou neúprosně upřímnou reflexi společnosti mohlo být celé poprvé vydáno až v šedesátých letech. Toto dílo - nastoupilo na přelomu milénia cestu Švejka: vyšlo v němčině a pak v dalších jazycích. Z toho je patrné, že Haškovy happeningy a jejich zachycení obsahuje něco, co se stalo celosvětové aktuálním zejména v dnešní době…
Stejně jako později Hrabal nebyl ideologem ‚totality‘ ani ‚demokracie‘, ale používal selský rozum a uznal jenom ty ideály, které obstály v konfrontaci s realitou obyčejných lidí. [8]
CASTRO
Od roku 1945 studoval na havanské právnické fakultě a stal se prezidentem Svazu univerzitních studentů, organizoval demonstrace.
Roku 1947 se zúčastnil přípravy ozbrojené výpravy do Dominikánské republiky. Čluny byly zachyceny ještě v kubánských vodách, ale Fidel unikl skokem do vody.
Roku 1948 se oženil se studentkou filozofie. Otec této Mirta Díaz Balartové se znal s prezidentem Fulgenciem Batistou, který do manželství věnoval 1.000 dolarů. Rozvod 1954.
Fidel měl údajně zastřelit při demonstraci policistu, což se neprokázalo.
Roku 1949 otevřel advokátní kancelář.
V letech 1952–1953 vznikla ilegální organizace „Hnutí mládeže století“. Jedním ze zakladatelů byl i Fidel Castro. Nelíbil se jim systém politických stran, chystali revoluci.
Castro se prosadil svou autoritou a politickým talentem. Chápal důležitost ozbrojeného vystoupení, jihoamerickou tradici.
Povstalci zaútočili na pevnost Moncada v Santiagu de Cuba. Pronikli do kasáren, ovšem posléze na vojáky nestačili. Castro sice unikl, ale později byl dopaden. Černošský poručík Fidela znal ještě z univerzity, neprozradil ho, a Fidel přežil. V přímém boji padli tři povstalci, a 68 zajatců bylo hned zastřeleno.
Při soudu se Castro obhajoval na úrovni, řečí „Dějiny mi dají za pravdu“. Dokázal vyložit i program „Hnutí mládeže století“.
Vycházel z odkazu José Martího. Svrchovanost Kuby, obnova demokratické ústavy z roku 1940. Žádal agrární reformu, podíl dělníků a zaměstnanců na zisku podniků, konfiskace majetku korupčníků.
„Listy Natalii Revueltové vypovídaly nejen o vášnivém vztahu obou milenců, ale i o jejich programové četbě světové literatury a následné výměně názorů. Diskuze se týkaly děl Honoré de Balzaka, Fjodora M. Dostojevského, Archibalda J. Cronina, Viktora Huga. V dopise z března 1954 se Castro přirovnal k Rollandovu Janu Kryštofovi a ztotožnil se s jeho rozčarováním nad materialistickým světem 19. století. „Výlety na pole filozofie mě v mnoha ohledech obohatily. Číst Kanta nebo Marxe je daleko jednodušší než se prokousávat teologickými texty.“ Studoval i dějiny Francouzské revoluce. Oblíbeným hrdinou mladého právníka byl Napoleon Bonaparte. Vracel se ke svému milovanému Martímu.“ [3]
Vstoupil do Chibásovy Kubánské lidové strany, vlastenecké a protiamerické. Ten se roku 1951 zastřelil po kritickém politickém projevu, když chtěl vyburcovat veřejnost. Fidel převzal vzrušený styl jeho projevů a zveřejnil článek o pozemkových nepravostech kubánského prezidenta. Bez následků.
Zdroje:
[1] U příjemců transplantovaných orgánů se mohou změnit povaha a další rysy osobnosti – (část 3.) - Dr. Yuhong Dong and Beth Giuffre, 24. 8. 2022, www-epochtimes-cz
Podle Dosseyho kritici odmítají potransplantační jevy, protože je nelze vysvětlit. „Jedním z důvodů, proč se potransplantační jevy tak těžko prosazují v lékařsko-vědecké komunitě, je předpoklad, že tyto události porušují přírodní zákony, a proto nemohou být platné. ---“
„Průměrný člověk je dnes asi tak naivní, jako byl průměrný člověk ve středověku. Ve středověku lidé věřili v autoritu svého náboženství, bez zpochybňování. Dnes věříme v autoritu naší vědy, bez zpochybňování.“
„Než najdeme konečnou odpověď, můžeme se alespoň dozvědět, že duch, duše a emoce jsou materiály uložené v našem těle, které lze přenést na jinou osobu, z orgánů nebo reinkarnací.“
[2] Transplantované ruce změnily tvar i barvu. Doktoři proměnu nechápou - Marek Hadrbolec, 4.4.2020, www-enigmaplus-cz
[3] Fidel CASTRO – CAUDILLO 20. STOLETÍ - Vladimír Nálevka. Nakl. Epocha, Praha 2009
[4] Jaroslav Hašek – wikipedia, 3.8.2018
[5] Lidský profil Jaroslava Haška - Václav Menger
[6] Toulavé house – Radko Pytlík. Vyd. Mladá fronta, Praha 1971, s. 54-58
[7] Náš přítel Hašek – Radko Pytlík. Vyd. Mladá fronta, Praha 1979
[8] ´Já nejsem geniální idiot, to se Olbracht mýlí. Já jsem jen obyčejný idiot.´ - PhDr. Radko Pytlík v rozhovoru s Tomášem Kolocem
[9] Pius II. – wikipedia, 20. 6. 2024
- pokračování -
