Článek
Jako šťastnou událost ve své mysli jsem uchovával 12 let. Tehdy jsem měl zpracovat několik maturitních otázek pro usnadnění příprav na maturitu ostatních spolužáků. Měli jsme propracovaný systém, jak zajistit úspěch u maturit všem včetně se slabším prospěchem s minimálním zatížením všech. Jistě by zveřejnění uvítali budoucí maturanti i ti odmaturovaní by bledli závistí, co může dobrý kolektiv udělat pro blaho všech. Pedagogové by zešedivěli, jak místo neúspěšné nalejvárny zajistit jejich úspěch.
Věděl jsem o studené válce spojené se střelbou a mrtvými na hranicí i o agentech chodcích, vraždících bez výběru oběti, jen pro zneklidňování obyvatelstva. Nenapadlo mě ani, že jsem se stal sám účastníkem divokého vývoje. Věděl jsem, že již v roce 1944 ji zahájil stejný anglický lord, který nás v Mnichově prodal Hitlerovi už bez pohraničí jako Protektorát Čechy a Morava. Měl utkvělou představu, že Anglie spolu s Německem musí aktivně se bránit vlivu Východu představovaným Ruskem.
Studoval jsem chemii na průmyslovce od roku 1951. To ještě na ulici a v obchodech byla slyšet němčina. Liberec byl hlavní město německých Sudet. Měl kvalitní plány obrany, ale sovětská armáda spěchala na pomoc Prahy a vůbec do Liberce nevkročila. Za to Liberec se pouhým minutím stal městem německých komunistů, kteří si vzájemně dosvědčovali ilegální činnost. Žádný masový odsun se nekonal. Všichni uměli dobře česky z prvé republiky a na všech úřadech od městského magistrátu přes okresní a krajský národní výbor měl Liberec Národní frontu německou. Postupně se čeština za další dva roky převládající.
Chodil jsem pravidelně z večeře v internátě po chodníku u pošty, protože jsem na další křižovatce odbočoval doprava k ubytovně. Najednou roh vršku komína spadl z budovy pošty asi z výšky 20 metrů jen ¾ metru přede mnou. Několik cihel se nerozbilo, jen se oddělily a malta se vydrolila. Zbytek se roztříštil. Půlka cihly mě citelně udeřila do holeně a pár menších odštěpků se o mne v letu zastavilo. Modřina na noze se udržela několik týdnů. Ačkoliv byl v tuto dobu chodník obvykle poloprázdný, jen 3–5 chodců, v kritický den bylo asi 10 chodců před i za mnou ve stejném nebo opačném směru chůze. Vůbec mě nenapadlo, že cihly byly určeny mně, aby mně zabily.
Chodec jdoucí proti mně říkal: „To jsi měl štěstí“. Teprve na ubytovně mi došlo, že jsem opravdu unikl zabití a promítl si znovu průběh události. Byl jsem šťastný, že to tak skončilo. Hromádka cihel ani modřina mi nepřipadaly, že cíleně patřily mně. Zároveň mi zůstalo v paměti, že zrovna bylo na chodníku neobvykle rušno. Na druhé straně ulice také.
Zároveň jsem si začal na ubytovně uvědomovat, že malta se sypala skoro jako písek a na žádné cihle nezůstala. Taká nenahozené komínovky z vícepatrové státní budovy z první republiky nemohly být špatně vypálené. Vše se potvrdilo následující dny.
Druhý den jsem šel z oběda po chodníku na druhé straně ulice, protože jsem odbočoval doleva do školy. Na komíny jsem viděl teprve ve vzdálenosti asi 50 m. Jedině nad místem pádu cihel byly dokonce tři, ale žádný nebyl nahozen a z viditelné strany poškozen.
Proto další den jsem vylezl na půdu pošty. Požární dveře nevyly zamčeny a mohl se tam kdokoliv dostat. Výlez pro kominíka byl volný, ale s objemným těžkým zavazadlem nemohl jednotlivec prolézt střešním výlezem. Na žádném komínu nechybělo vůbec nic. Také se potvrdila domněnka o stavebním materiálu. Komíny Nebyly nahozeny a byly z kvalitních komínových cihel.
Bylo jasné, že spadlému kusu komína někdo pomohl na střechu a agenti naplňovali cíl narušovat klid obyvatelstva. Stále mi nenapadlo, že bych byl cílem já. Byl jsem v maturitním ročníku a maturitní starosti byly důležitější. Zopakoval jsem si podrobnosti, vše zapsal a více se o komín nestaral. Také další nepříjemné události jsem nespojoval s komínem. Těžko se píše o sérii chybných závěrů u dalších událostí. Bylo mi najednou zvýšeno 12×, roční nájemné za místnost v ubytovně na stejné měsíční. S následující sněhovou kalamitou, kdy na úzkém chodníku musel chodec při jízdě projíždějící tramvaje u chodníku se přitlačit ke zdi a který každá tramvaj s pluhem zahrnovala celý sněhem z kolejiště dostal pokutu za špatně udržovanou schůdnost sto korun pokuty, se směšným dovětkem náhradního plnění 24 hodin vězení, takže šlo o zápis do trestního rejstříku. Stále mi unikala spojitost všeho, co následovalo další 2 roky. V roce 1956 po 3 letech od májových oslav v roce 1953 jsem byl otráven nervovým jedem a přežil svou smrt s 1% naděje, když lékaři mě neuchladili a měli lékařský teploměr jenom do 45 stupňů. Proto byly zápisy „vyšší než 45 stupňů.
Ani má těžká z 99% smrtelná otrava bojovou chemickou látkou mi souvislost nenaznačila. Zaznamenal jsem jen pozornost státní bezpečnosti, ale i tu jsem si chybně vysvětloval. Trvalo 8 let, než jsem se stal obětí připravené dopravní nehody, kdy mi byl průběh nápadný. Řidič prudce odbočujícího auta byl na křižovatce o dvě vteřiny dříve a čekal, až do něho narazím. Souvislosti mi stále unikaly, jen jsem zaznamenal, když jsem šel na kádrový odbor nahlásit nehodu, tak o ni ji věděli. To už asi za měsíc se mi začalo spojovat, ale definitivně jsem vše uspořádal až v roce 1991 po zpřístupnění digitalizovaných odtajněných archivů.
Po 40 letech a v souvislosti s jinými akcemi se z archivů postupně získávaly kamínky do mozaiky znalostí.
Při následném přehrávání komínové události v mysli na chodníku jsem se bezděčně zastavil. Ohlédl se a v místě, kde jsem měl být za další zlomek vteřiny spadl kus komína.
Teprve asi po roce 2002, když jsem na internetu v digitalizovaných archivech města Liberce a krajského muzea se seznámil podrobněji s májovým průvodem a okolnostmi v roce 1953 v Liberci. Mohl jsem vysvětlit a změnit názor na komínovou událost.
Mnoho českých jmen neznamenalo Čechy, ale také naopak u německých to nemuseli být Němci.
Materiály, které jsem osobně viděl, mizely i během několika dní a výjimečně se staly uloženými na sto let. Stejně jako o knězích, disidentech, prominentech i některých událostech, kterých se účastnilo i několik tisíc lidí. Jen ze 150 fotografií uložených po události dnes se najde jen jedna fotografie, o které ví pamětník, a neví luxer. O problémech německé menšiny se jen přestalo mluvit, ale na mých problémech se prokazatelně podíleli Češi se stranickými legitimacemi KSČ s funkcemi na okresní úrovni. Bylo toho ještě mnohem víc a část je podrobněji popsána v mnoha článcích. Dnes už může být název rozšířen na „Atentát na štěstí pod komínem. Další články na adrese:
Medium.cz/autor/Bohuslav-Vávra
