Článek
Nechci tady řešit otázku důchodů a důchodové reformy, ač by bylo o čem diskutovat.
Chci se zamyslet nad tím, jaký je dnešní pohled na důchodce a starší generaci.
Když jsem byla hodně mladá, hrozně mne rozčilovaly některé věci, které dělali mí rodiče a taky řeči typu: ,,Tohle bys měla dělat jinak…, měla bys šetřit…, máme o tebe strach…, uvidíš, až budeš mít svoje děti…“, atd. Tenkrát jsem se dušovala, že taková nikdy nebudu!
A světe, div se! I když nejsem ještě tak stará, kolikrát s hrůzou zjistím, že dělám to samé, říkám to samé…
Starších lidí je stále víc, než se rodí dětí. Potkáváme je na úřadech a poštách, kde nám hrozně vadí, že jsou pomalí, protože my spěcháme, na chodnících, kde s berlemi zavazí a zabírají velkou část chodníku, když my dobíháme autobus, vadí nám u lékaře, kdy máme pocit, že jim nic není a jenom zdržují, jejich moralizování, i když my budeme stejní a taky nám často vadí, že nás potřebují, třeba jen pro to, že je jim smutno i když víme, že se bez lásky nedá žít. Nechce se nám poslouchat stále ty samé historky, když je v televizi akční film, a přitom si neuvědomíme, že je můžeme slyšet naposledy, zatímco film si můžeme pustit na internetu.
Je pravda, že někteří rodiče potřebují i finanční pomoc, častokrát však důchod rodičů je přilepšením jejich dětí.
Chybí nám tolerance ke starým lidem, i když nepopírám, že to často bývá oboustranné. Avšak úcta ke starému člověku by vždy měla být zachována. Vždyť tak, jak my se dnes chováme ke svým rodičům, tak se budou naše děti chovat k nám.
Populace stárne, jak by řekl odborník. Klasik by řekl: ,,…co si zasejeme, to sklidíme…“
