Článek
Vlak byl nabitý k prasknutí. Byly prázdniny a stejný nápad vydat se do Polska k moři mělo hodně dalších lidí. Kromě kupé byly také plné chodbičky cestujících, kteří seděli nejen na zavazadlech, ale i na zemi, prostě tam, kde zrovna bylo místo.
Alena měla štěstí a s kamarádkami ukořistila místo v kupé. Vešlo se jich tam dvanáct. Cesta měla trvat celou noc a celé následující dopoledne. Pohodlně se na sedačkách uvelebily. Vyprávěly si veselé příběhy a z kupé se každou chvíli ozýval hurónský smích.
Cesta ubíhala a děvčata jedna po druhé zjišťovala, že by potřebovala zajít na WC.
A to byl problém. Vlak byl tak plný, že otevřít dveře kupé bylo skoro nemožné.
Když s velkou námahou dveře otevřely, zjistily, že dostat se k WC přes sedící i ležící cestující a jejich zavazadla postě nepůjde.
Co teď? Některou „chytrou hlavičku“ napadlo, že by se „to“ dalo udělat z okna.
Tehdy se ještě dala okna stáhnout a otevřít.
No co, je noc, je tma, zhasnou, zatáhnou ve dveřích záclony a jde se na to.
„Hrdinně jsem se přihlásila jako první,“ vypráví se smíchem Alena.
„Vylezla jsem na stoleček, stáhla okno a kalhoty. Holky mě držely za nohy a ruce.
Ve chvíli, kdy bylo moje pozadí venku, přiřítil se po vedlejší koleji vlak. Skočila jsem šipkou na hromadu válejících a řehtajících se kamarádek. Z toho smíchu jsme to málem neudržely.
Další nápad: uděláme to do igelitového sáčku. Každá si vytáhla svůj a dílo vykonala.
A co s tím? Vylít z okna. Ve vedlejším kupé usoudili, že asi začalo pršet.
To už začalo svítat. S hrůzou jme zjistily, že některé sáčky byly asi děravé…“
Ke vší smůle se otevřely dveře a objevila se průvodčí!
Když uviděla tu spoušť, zeptala se polsky, cože to má znamenat?!
„Všechny jsme ji přesvědčovaly, že se nám vylila „woda sodowa“.
Nakonec uvěřila.
V životě jsme tak neprchaly z vlaku jako tenkrát v Gdaňsku.
Dnes se za to stydím, ale tenkrát jsme byly mladé rozjívené holky, nedošlo nám to.
Když Alena svůj příběh dovyprávěla, dodala: „Svým dospělým dětem jsem musela přísahat, že je to pravda.“
