Článek
Byla jsem doporučena svým praktickým lékařem na vyšetření do krajské nemocnice.
Protože jsem byla pozvaná až na 13.00 hodin, rozhodla jsem se, že pojedu z hlavního nádraží rychlíkem v 11.27 hod. Cesta trvá asi půl hodiny, vše v klidu stihnu.
Osobní vlak ze zastávky, kterým jsem jela na nádraží, přijel o deset minut později.
V nádražní hale jsem zjistila, že to nevadí, protože na světelné tabuli stálo, že „můj“ rychlík má 20 minut zpoždění. Jsem rozený optimista. Jistě i tak všechno stihnu.
„Rychlík…bude na svém příjezdu o 35 minut opožděn…“ znělo nádražní halou. To už mě docela znepokojilo. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu osobním vlakem, který měl za deset minut odjíždět. Cesta potrvá déle, ale snad dojedu včas.
Nejen já, ale i několik jiných cestujících mělo stejný nápad.
Usadila jsem se ve vlaku a čekala na odjezd. Minuty ubíhaly a stále se nic nedělo.
„Osobní vlak…bude na svém odjezdu 15 minut opožděn…“ rozléhal se hlas z amplionu nádražím.
„No tohle, vždyť to je ten vlak, ve kterém sedím!“ Takže když ním pojedu, nestihnu přijet včas. Co teď? Zůstala jsem sedět a přemýšlela, co dál. Čas pokročil.
„Rychlík… přijede ke třetímu nástupišti…“ vyrušil mne znovu hlas z nádražního amplionu.
„To je ten můj, kterým jsem chtěla jet původně!“
Rychle jsem vystoupila z osobního vlaku a pospíchala na jiné nástupiště. A se mnou i několik dalších cestujících. Když jsme nastoupili, rychlík se rozjel. Ale po opuštění nádraží se z něj rázem stal vlak rekreační, vyhlídkový. Cestující reptali, vlakem vládla všeobecná nespokojenost.
A jak jsem dojela? Samozřejmě jsem přijela pozdě. Sestřička na příjmu si mne pořádně „vychutnala“.
Ale to jsem ještě netušila, jaký horor mne čeká při cestě zpátky.
Nebudu vypisovat dobu, kdy měly vlaky odjíždět. Rychlík, který měl jet nejdřív, měl docela velké zpoždění. Další rychlík, kterým jsem potom chtěla jet, byl odkloněn na jinou trasu.
Když přijel osobní vlak, který měl také jet mým směrem, raději jsem se zeptala průvodčí. A dobře jsem udělala.
„Paní, tenhle vlak na příští zastávce končí, tam byste si musela počkat na další,“ řekla průvodčí. A bylo „vymalováno“.
Rychlík, který nakonec po hodině jel, stavěl v každé stanici. Můžu vám říct, jsem klidná povaha, ale tohle už bylo i na mě moc.
Já vím, měla bych pochopit, že když se trať opravuje, musíme s tím počítat a být trpěliví.
Ale jak to, že měl vlak zpoždění, i když se trať neopravovala?! Tak to nepochopím.
A odkud a kam jsem jela? Myslím, že ať si dosadíte jakékoli město, je to jedno, určitě to každý z vás někdy zažil.
Něco vám prozradím: jednou jsem byla dráhám za zpoždění vděčná. To bylo tehdy, když jsem po mnoha letech náhodou zaspala a na poslední chvíli běžela na vlak do práce. Stihla jsem ho. Měl totiž zpoždění.
