Článek
Sníh padal už od rána. Byl mokrý a rychle ho přibývalo. V poledne už byly docela velké závěje. A pořad padal.
Vraceli jsme se z pohřbu. Golfík klouzal po silnici, na níž se v rozbředlém sněhu vytvářely hluboké koleje. Nezbývalo, než jet opatrně a přizpůsobit jízdu okolnostem. V autě bylo ticho, ještě doznívaly dojmy z pohřbu.
Jen z rádia se ozývala píseň Olgy Lounové Memento mori.
Jak příhodné.
Řidič kamionu, jedoucí za námi, usoudil, že naše jízda na rozbředlém, klouzajícím sněhu je pomalá a začal nás předjíždět.
V tu chvíli auto zasáhla hustá hmota rozbředlého sněhu, kdy jsme snad deset vteřin nevěděli, kam jedeme. Jestli do svodidel nebo pod kola kamionu. Jeho velká kola vytvořila z břečky gejzír, který auto úplně obalil. Každá jeho náprava na naše malé auto vychrlila obrovské množství sněhové břečky.
Polil mě studený pot. Jedete a nevidíte kam.
Nevím, jestli řidiči kamionu nedošlo, že obrovské masy sněhu odlétající od jeho kol zavalí předjížděné auto nebo mu to bylo jedno, protože spěchal.
A z rádia zněla píseň Olgy Lounové.
Nechci ani domýšlet, co se mohlo stát.
„Memento mori, Carpe diem, pamatuj na smrt, dokud žijem…“
Jak pravdivé.
https://music.youtube.com/watch?v=H8q74fbt0Z8
