Článek
Obvodní lékař mě poslal s bolestmi zad k odbornému lékaři a ten potom ke specialistovi do neurologické ambulance ve Fakultní nemocnici.
Poněvadž jsem byla objednaná na 11.30 a přijela dřív, ohlásila jsem se sestře u okénka neurologické ambulance už po jedenácté a usedla ke čtyřem čekajícím pacientům. Radovala jsem se, že jsou jen čtyři přede mnou a doufala, že na řadu přijdu v přijatelném čase.
Po chvíli začali přicházet noví pacienti, kteří byli většinou za několik minut voláni do ordinace. Během hodiny vešel do ordinace jen jeden pacient ze čtyř čekajících přede mnou. Čekárna se zaplňovala, ale sestřička volala stále jen pacienty, kteří přišli později.
Už bylo po dvanácté hodině a mladý muž v korzetu, který také přišel přede mnou, to nevydržel, zaklepal a zeptal se sestřičky jak to, že ještě není na řadě?
„Pan doktor bere i svoje pacienty!“ odvětila mu sestra „ale jak vyjde paní, hned vás vezme,“ a rázně zavřela dveře.
Mladík spokojen s odpovědí se znovu posadil na své místo. Jenže než přišel na řadu, vzal pan doktor další dva svoje pacienty.
Atmosféra v plné čekárně houstla. Pacienti reptali, ale čekali. Ani já jsem to čekání nemohla vydržet (zvlášť, když člověk pro bolest neví, jestli má sedět nebo stát) a šla jsem se k okénku zeptat sestry, jestli dnes přijdu na řadu.
Sestra mě ubezpečila, že hned po tomhle pacientovi přijdu na řadu já.
Jak jistě tušíte, nebyla to pravda. Když zavolala už druhého pacienta (a nebyla jsem to já) vešla jsem otevřenými dveřmi dovnitř.
Rozladěná sestřička (asi postupem lékaře?) mi řekla, ať si to jdu za panem doktorem vyřídit sama!
Kapitulovala jsem a sedla si znovu do čekárny. Vím, jak se nahlíží na kverulanty. Nechtěla jsem mezi ně patřit.
Konečně sestra zavolala moje jméno. Bylo skoro tři čtvrtě na dvě. Vešla jsem k mladému panu doktorovi do vyšetřovny. Na stole měl obálku nadepsanou mým jménem. Posadila jsem se. Pan doktor sledoval monitor počítače.
Vtom mu sestra přinesla mobil. Při telefonování si dělal poznámky a něco hledal v počítači. Když hovor skončil, zeptal se mě s čím přicházím. Vylíčila jsem mu své trápení a …opět čekala. Pan doktor měl další telefonát.
Když si všechno vyřídil, začal se věnovat mně.
Po zběžné prohlídce, která trvala několik minut (a aniž by nahlédl do mých záznamů) mi oznámil, že mě objedná na magnetickou rezonanci. Začal se věnovat počítači a já seděla a čekala. Po očku jsem nahlédla na monitor počítače, ale moje kostra z předešlého CT tam nebyla!
Pan doktor si prohlížel něčí lebku. Mezitím dvakrát vytáčel telefonní číslo, aby mě na MR objednal. Nikdo to nebral.
Zdálo se mi trapné dlouhé čekání a nabídla jsem, že se půjdu objednat sama, vždyť je to naproti v druhé budově. Pan doktor souhlasil, vytiskl žádanku a já jsem s díky po víc jak půlhodině opouštěla ordinaci.
Na poznámku jednoho z čekajících pacientů: „To vás pan doktor důkladně prohlížel! Nebo i operoval?“ jsem jen rozpačitě pokrčila rameny.
Možná, že to tak bylo, jen já jsem si toho jaksi nevšimla.
