Článek
Naše babi, i když (podle jejích slov) má již téměř tři čtvrtě století, letadlem ještě neletěla.
Ne, že by nikdy nebyla v zahraničí, ale nikdy ne letadlem.
„Někdy bych ráda letěla, ale to už se mi asi nesplní, děda už nikam nechce.“ říkávala, když jsme letěli na dovolenou.
Rozhodli jsme se, že její přání splníme. Vezmeme ji alespoň na tři dny do Barcelony.
Když se to babi dozvěděla, měla velikou radost. Brzy ale radost vystřídaly obavy jestli se nebude v letadle bát anebo jestli jí nebude špatně.
“ A co uši, nezalehnou mi uši?“
„Babi“, říkala jí vnučka, „vezmeš si žvýkačku a budu tě držet za ruku.“
Nemyslete si, že je naše babi nějaká „zapšklá důchodkyně“.
Je čilá, vitální, se vším si poradí. Moderní technologie nevyjímaje.
Hned si zjišťovala, kolik může vážit příruční taška, jaký má mít rozměr, co si může do tašky vzít. Všechno si na internetu vyhledala, také jak vypadá hotel, kde budeme spát a kam se v Barceloně určitě musíme podívat.
Nadešel den „D“. Nastoupili jsme do letadla, babi měla místo u okénka. To aby mohla sledovat co se za ním děje.
„Babi, mám tě držet za ruku?“ zeptala se vnučka, když začalo letadlo stoupat.
„Teď ne, teď nemůžu, natáčím!“
Babi přilepená k okénku sledovala, co se děje venku. Natáčela, obdivovala se velikosti hor, které vykukovaly nad mraky a sledovala krajinu pod námi.
Let nebyl dlouhý, asi za dvě hodinky letadlo přistávalo.
Když letadlo dosedlo na přistávací plochu a zastavilo, babi vyskočila, tleskala a volala:
„Umí, je šikovnej! Krásnej let! Krásně přistál!“
Letadlo ztichlo, jen vzadu se ozvalo nesmělé plácnutí.
V tu chvíli bychom nejraději dělali, že k nám babi nepatří.
„Ty jsi říkala, že u nás nikdo netleská, tak jsem jim zatleskala aspoň já“ otočila se babi k vnučce.
První den v Barceloně jsme navštívili jedno z největších akvárií Evropy L´Aquarium de Barcelona. Prošli jsme skleněným, osmdesátimetrovým tunelem, kde nám nad hlavou proplouvali různí podmořští živočichové a také žraloci. Pak jsme se prošli po pláži Barceloneta.
Další den jsme se těšili na návštěvu stadionu FC Barcelona. Bohužel, zrovna se opravoval. Ale Muzeum FC Barcelona bylo otevřené. Pro milovníky fotbalu fascinující zážitek.
Dalším nezapomenutelným zážitkem byla návštěva Gaudího nádherné, stále nedokončené baziliky Sagrada Familia, kde panují přísné bezpečnostní podmínky.
Ještě týž den jsme navštívili rozsáhlý Park Güel, který leží na svahu hory Turó del Carmel. Vede k němu strmá cesta s dlouhým stoupáním a nesčetnými schody. Jsou zde Gaudího krásné stavby a mozaikové výzdoby. Z parku je nádherný výhled na město.
Babi s námi stále držela krok. Vtipně glosovala různé situace a pořád měla veselou náladu.
Už jsme byli všichni unavení, jen naše babi ne. Byla plná energie, fotila a o všechno se zajímala.
Poslední den před odletem jsme ještě procházeli třídou La Rambla. Tentokrát nám však místo živých soch a pouličních představení nabídla jen rozkopanou ulici s hlukem a prachem. Mohli jsme alespoň obdivovat krásné domy.
Tři dny uběhly jako voda. Byl čas návratu.
I při zpátečním letu seděla babi u okénka. Říkala, že si to ještě musí pořádně vychutnat, když je to možná naposledy.
Tentokrát při přistání netleskala, jen se šťastně usmívala. Byla plná dojmů a děkovala nám z krásný výlet.
Jen ji mrzelo, že neumí anglicky, aby se mohla domluvit.
Rozhodla se, že se začne učit anglicky.
To je prostě naše babi. Určitě s námi neletěla naposledy.
