Článek
Moje tchýně byla katolička. Každou neděli chodila do kostela, před každým jídlem se modlila a podle jejích slov: „Na stůl patří jen chlebíček a Pánbíček“.
Respektovala jsem to, ale chtěla jsem, aby také ona respektovala mě.
Vyrůstala jsem v ateistické rodině. Rodiče mi vštěpovali úctu a víru v sebe sama.
„Chovej se vždycky tak, abys měla čisté svědomí“ říkával tatínek.
I když nejsem věřící neznamená to, že musím být špatný člověk. Manžel byl ve víře vychováván, ale v dospělosti do kostela nechodil, ani modlení před jídlem nedodržoval. Vždycky říkal, že si toho doma pod přísným dohledem matky užil dost.
Svého syna jsem se snažila vychovávat stejně, jak vychovávali rodiče mě.
Když byl malý, tchýně ho učila modlit se. Neprotestovala jsem. V dospělosti si může, pokud bude chtít, najít cestu k víře sám.
Jednou se však stalo něco, co mě utvrdilo v mém kritickém pohledu na tchýni. Že za svojí vírou v Boha vlastně schovává svoji neústupnost, panovačnost a samolibost.
Pořizovala si drahé oblečení, jen aby se v kostele předváděla, že na to mají. Oni jsou přece „někdo“. Vždycky říkala, že rodičům za každý dar líbali ruce. Věděla jsem, co tím chtěla naznačit.
Začínaly prázdniny. Poprosila jsem tchýni, jestli by k nim syn mohl chodit na oběd, když budu v práci. Bylo mu tehdy asi třináct let.
Souhlasila a já jsem byla ráda, že bude o kluka postaráno. První den proběhl téměř v pořádku. Syn mi řekl, že babička chtěla aby se před jídlem pomodlil. Jestli musí.
Odpověděla jsem mu, že pokud cítí, že by to měl udělat, tak ano, pokud ne, že nemusí.
Druhý den kolem dvanácté za mnou syn přišel do práce. Nevěděla jsem, co se stalo, proč nešel k babičce na oběd?
„Babička mě vyhodila. Nepomodlil jsem se před jídlem. Řekl jsem jí to, co jsi mi říkala a tak mě vykázala od stolu.“
Nemohla jsem tomu uvěřit! To je katolička?! Takhle se chová věřící člověk?! Nedá děcku najíst jen pro to, že se nepomodlí?!
Napřed jsem si chtěla promluvit s tchýní. Ale nakonec jsem zvolila jinou cestu. Šla jsem přímo za farářem. Přijal mě vlídně. Když jsem mu vylíčila, s čím za ním přicházím, z jeho reakce bylo vidět, že je překvapený. Byla totiž jedna z jeho nejoblíbenějších oveček, často přispívala nemalou částkou do kasičky. Řekl mi, že s ní o tom promluví.
To jsem si ale zavařila! Nevím, jak probíhal rozhovor mezi farářem a tchýní, jestli jsem podle nich nakonec nebyla já, kdo za vzniklou situaci může.
Asi dva dny na to jsem šla nakoupit do samoobsluhy. Před prodejnou jsem narazila na tchýni. Změřila mě zlým pohledem a spustila:
„Ty jsi neznaboh, antikrist, jsi posedlá ďáblem! Jak sis mohla dovolit jít za panem farářem?! Co si o sobě myslíš?!“
Okamžitě jsme se staly středem zájmu kolemjdoucích, hlavně zbožných kamarádek mé tchýně, které s ní „drbaly“ před prodejnou.
Takový drsný útok mě zaskočil. Přesto jsem zvýšeným hlasem odpověděla:
„Jak se můžete srovnat se svým svědomím? Nedáte děcku najíst, kvůli tomu že se nepomodlí?! To jste katolička?“
„Co si to dovoluješ? My jsme vážená rodina!“
„Já si s vámi už nemám co říct!“ odpověděla jsem jí rozrušeným hlasem.
Rychle jsem spěchala pryč, bylo mi ze všeho nanic.
Ještě něco za mnou volala, ale to už jsem ani nechtěla slyšet.
Později jsem se dozvěděla, že svým kamarádkám vyprávěla, jak jsem pana faráře urážela a křičela na něj. Přece jim nepřizná, jak to bylo.
Dlouho mě tahle událost mrzela, ale nedokázala jsem se natolik ponížit a za tchýní přijít. Stejně by mě asi vyhodila, vždyť se nemodlím!
Syn s manželem na návštěvu chodili, já ne. Naštěstí ale už nikdy syna nenutila se před jídlem pomodlit.
