Článek
Píše rok 2025, nastává podzim a je týden před volbami. Držím v ruce volební lístky a přemýšlím, která strana si letos zaslouží můj hlas. Či spíše přemýšlím, jak velká pragmatičnost a sobectví u mě zvítězí. Vývoj mého dosavadního hlasování totiž ukázkově ilustruje nejen vývoj od mládežníka po hlavu mladé rodiny, ale také díky mohutnému zhoršování politické kultury, i erozi mého přesvědčení a morálních hodnot.
Prvních parlamentních voleb (čti volby do Poslanecké sněmovny) jsem se mohl zúčastnit v roce 2010. Tou dobou jsem studoval na Západočeské univerzitě v Plzni a politické dění bylo mým koníčkem. To je vlastně i doposud, avšak spíše se smutným úsměvem na tváři. V roce 2010 jsem volil Komunistickou stranu. Zcela přirozeně. Toho času se výrazně projednávalo zpoplatnění vysokoškolského studia, což se mě osobně dotýkalo. Nepocházel jsem ze zámožné rodiny a byl jsem mladý, nevybouřený muž plný hněvu vůči sociální nespravedlnosti. Rovnostář a revolucionář. Má volba tak byla čistě protestní a neočekával jsem od ní nějaký výsledek. To byla má první a asi poslední volba čistě srdcem, bez nějakého kalkulování. Výsledek pro komunisty byl pěkný, nicméně vládu sestavila Nečasova ODS. Pamatuji si, že se jí později přezdívalo „Vláda národního zklamání“. Vzpomínám, že to byla vysoce nestabilní vláda, zejména zásluhou Věcí Veřejných. Vládu pronásledovalo jedno selhání za druhým a bizarnosti v podobě rozštěpení VV a LIDEM s Karolínou Peake v čele. To byl skutečně bizár a až smutně zoufalý pokus udržet vládu do řádných voleb, leč nepovedlo se. Já to tehdy chápal jako zadostiučinění za „asociální“ vládu. Na pozadí katastrofy ODS, TOP09 a VV začalo pomalu růst hnutí ANO.
Další volby proběhly v roce 2013. Tou dobou se pomalu schylovalo k ukončení mého vysokoškolského života. Revolucionářský duch mě opustil a lepší znalost zločinů minulého režimu zmírnila mou radikálnost. Poměry, ze kterých jsem vyšel mě však determinovaly, tudíž touha po sociální spravedlnosti a rovnostářství mě neopustila. Volba tak padla na ČSSD. Ta volby sice vyhrála, nicméně pouze těsně před hnutím ANO. Nezbylo tak nic jiného než vznik koalice ČSSD, ANO a lidovců. Ve své podstatě bych tedy měl být spokojen s vládou, nicméně hnutí ANO začalo být více a více populistické. V té době také na povrch vylezla kauza Čapí hnízdo, čímž začala být postava Andreje Babiše pro mě toxická. Jevil se jako člověk bez skrupulí, který nemá žádné morální zábrany ani elementární slušnost. Svým agresivním vystupováním mě znechutil. Představoval jsem si, jak by na něj asi reagovali gentlemani v Britské House of Commons. V té době jsem nastoupil do zaměstnání (jsem státní zaměstnanec) a pomalu se schylovalo k zakládání rodiny. Jenže hnutí ANO se postupně začalo profilovat spíše jako strana pro seniory než pro mladé rodiny a ČSSD ve snaze chytit druhý dech, začalo být populistické jako samotné ANO. Sociální demokracie pak zažila naprosto katastrofální personální krizi a prakticky se odchýlila od svých základního idejí. Nakonec si ponechávám z této vlády pocit mého prvního zklamání a zmýlení. Chtěl jsem sociálně spravedlivý svět, ale nechtěl jsem zruinovat budoucnost mých dětí. Tehdy jsem věřil, že pro své potomky musím zanechat svět lepší.
V roce 2017 proběhly další volby. Vzhledem k mému zklamání, že hnutí ANO je stranou seniorů v čele s toxickým Babišem a ČSSD se zmítala v personální krizi, rozhodl jsem se přenechat svůj hlas Pirátům. Tehdy se jednalo o raketový vzestup party mladých lidí, kteří vyklidí ten zatuchlý chlév smrdutých politických dinosaurů. Byl jsem jejich ukázkový volič. Městský liberál se sociálním cítěním, avšak zodpovědný za své činy a zejména budoucnost pro mého čerstvě se vylíhlého syna. Volby drtivě vyhrálo hnutí ANO a to ponechalo ostatní strany o parník za sebou. Nejprve chtělo vládnout menšinově samo, což mi zavánělo již latentním diktátorstvím Andreje Babiše. Následně vznikla menšinová vláda ANO + ČSSD za tiché podpory komunistů. Má strana se tak ocitla v opozici. Do roku 2020 bylo panování menšinové vlády víceméně bez problému, leč jsem nesouhlasil s extrémním rozhazováním na všechny strany. Nechápal jsem valorizace důchodů na rámec. Také jsem nechápal, proč si vláda neodkládá nějaké finance na horší časy. Připomeňme, že v roce 2019 vrcholila celosvětová hospodářská konjuktura. Za mě to byla vláda pouze „udržovací“. Již jsem vnímal problém s budoucímu seniory a tehdy vláda hanebně prošvihla možnost skutečné důchodové reformy. V této době u mě převládal jistý pocit zodpovědnosti za své potomstvo. Následně přišel rok 2020 a covid. Celá tahle eskapáda ukázala, jak je vláda naprosto chaotická, impotentní a odhalila mikromanagement Andreje Babiše v naprosté nahotě. Dodnes pamatuji na článek s názvem „ČR jako ostrůvek zoufalství a beznaděje uprostřed Evropy“. Čtyři ministři zdravotnictví během roku je více než výmluvné. Nejen z tohoto důvodu jsem se jal poslední volby pojmout opět jinak.
Ve volbách 2021 jsem volil koalici PirStan, avšak s tím, že jsem vykroužkoval Starosty. Během volební kampaně Piráti totiž začali přicházet s naprosto nepodstatnými nápady. Digitální občanka je super, ale opravdu ji tak zoufale potřebujeme v době pandemie a hlubokých deficitů ve státním rozpočtu? STAN jsem zvolil, jakožto středolevou stranu, která vyrostla odspoda a není to tedy žádný ad hoc projekt. Vnímal jsem novou ekonomickou realitu a odevzdal jsme hlas Pětikoalici i jakožto státní zaměstnanec, neboť jsem chápal, že mejdan se někdy zaplatit musí. Zběsilé tempo rozhazování peněz se opravdu musí zastavit a nejsem člověk, který by očekával pečené holuby do pusy a pivo v potocích. V roce 2022 však přišla válka na Ukrajině a s tím i energetická krize. Jsem zastánce pomoci slabšímu. Jedná se o jednu z křesťanských zásad, na kterých vyrostla západní civilizace. Stejně tak jsem odpůrce maďarské cesty zastropování cen, což, jak se posléze ukázalo, bylo ještě fatálnější, než ten problém vysedět, což zase byla cesta, jenž zvolila naše vláda. V roce 2024, kdy již energetická krize pominula, však svého rozhodnutí volit Pětikoalici lituji, neboť jsem vládou opět zklamán. Jsem zklamán její nekompetentností a neschopností věci skutečně řešit. Případně řešit ty věci skutečně důležité. Jsem zklamán konsolidačním balíčkem, který ve své podstatě nic neřeší, ale sebral mi takřka veškeré benefity mého zaměstnání. Jsem zklamán ministrem vnitra, který radši řeší manželství pro všechny než tristní situaci bezpečnostních složek. Jsem zklamán tím, že vláda až odporně přehlíží státní zaměstnance, kdy je téměř považuje za nutný póvl a žene je tak tímto postojem do náruče populistů a extrémistů. Jsem zklamán až potměšilou neochotou přidat nějaká procenta do platu státním zaměstnancům. Toto by nebyl takový problém, kdyby se to týkalo všech, bez rozdílu. Jenže, tuhle si dupnou soudci, tuhle lékaři, tuhle kantoři a tak vlastně procenta do platu nedostanou pouze ti nejslabší. Jsem zklamán důchodovou „nereformou“ a jsem zklamán naprosto zpackanou digitalizací stavební řízení. Jsem zklamán nadutostí, přezíravostí a chytrolínstvím předsedkyně sněmovny. Vláda mě, jakožto voliče středu mírně odchýleného doleva, naprosto zklamala, navzdory prohlášením, jak mají na vše recept. A já jim, po covidovém chaosu, věřil.
Zklamání současnou vládou má však i výrazný dopad na mé morální hodnoty. Pomalu se blížím do věku, kdy chápu v plné síle, že morální přesvědčení a ideály mou hypotéku a energie nezaplatí. Válka na Ukrajině ukázala, že nemá velký smysl se zaobírat budoucností vzdálenou 30 a více let. Stačí ve světě regionální konflikt a veškeré plány jsou na maděru. K čemu mi jsou ušlechtilé ideje, když má současnost je na tom bídně. Nepotřebuji tě státe, abys mi zařídil budoucnost mých dětí. Dostatečně mi zaplať za mou práci, kterou pro tebe vykonávám a já se o budoucnost svých dětí postarám sám.
Zklamání ze současné vlády mě děsí. Děsí mě v tom smyslu, že spustilo erozi mých morálních hodnot a idejí. V hloubi duše ve mě roste přesvědčení, že skutečně za vlády ANO a ČSSD opravdu tak špatně nebylo. A současna vláda mě nepřesvědčila, že by covidovou krizi zvládla lépe. Proto si nyní kladu otázku, jak velké sobectví a pragmatismus ve mě zvítězí ve volbách v roce 2025. Jedno je však jisté, žádnou stranu současné Pětikoalice volit nehodlám.
