Článek
Vidím to jako dnes.
Mohly mi být tak tři, možná čtyři roky. Z babiččiných dveří ven na dvůr vedlo asi pět schodů, a právě na posledním z nich mi život přehodil výhybku.
Na černé gumové rohožce se zmítal čmelák. Z nějakého důvodu se překlopil na záda a kmital nožičkama v zoufalé snaze vrátit se zpět do správné polohy.
Nevím, proč jsem to udělal. Trvalo to snad půl vteřiny. Dupl jsem na něj.
Zhruba stejnou reakční dobu si mohl zapsat můj táta, který stál hned za mnou. Dostal jsem záhlavec. A pořádný! Dál už si nic nepamatuji …
Ne, neskončil jsem v bezvědomí! Taková rána to zase nebyla. Jen si víc nepamatuji. Cimrmani by tomu řekli „prazážitek“. Ovšem takový, že si jej vybavím i po dlouhých desetiletích.
Táta nás nikdy nebil. V tomto případě výjimka skutečně potvrzuje pravidlo.
Tu nešťastnou záležitost se čmelákem jsem si vybavil právě včera, když na mě na sítích vyskočilo video, ve kterém mi jakási dáma vysvětlila, že „děti se nebijí“. Ani se na mě u toho nemusela mračit. Já to přece vím.
Tělesný trest je skutečně vždycky špatně. Vždycky!
To je ale rozvod taky … Na rozdíl od tělesných trestů ve výchově jsem si ovšem nevšiml, že by tady probíhala nějaká kampaň za zákaz rozvodů či dokonce kriminalizaci těch, kteří se pro něj rozhodnou.
Pokud je člověk skutečným rodičem, matkou či otcem, pak svoje děti miluje víc než sám sebe a skutečně neznám nikoho, kdo by se chlubil poté, co několikrát plesknul svého potomka po zadku či mu udělil pár pohlavků. Spíše se v něm mísí vztek, stud a někdy i zoufalství nad tím, že situaci nezvládl lépe. Idioty, kteří bijí své děti, samozřejmě za takové rodiče nepovažuji. Ti to ale budou dělat stejně. Zákaz, nezákaz! A zaslouží trest.
Když už taková situace nastane u milujícího rodiče, pak se tak děje ve chvíli, kdy všechny dosavadní možnosti selžou. Řekl bych, že v podstatě každá maminka vysvětlí svému dítěti, že než přejde silnici, vezme ji za ruku, pak se společně rozhlédnou a až poté přechází. Po zebře, samozřejmě!
Když se utrhne a vběhne do cesty, je na místě důrazná domluva. Jenže, co když nefunguje? Podruhé, potřetí … Nevím. Říká se, že zkušenost je nepřenosná. Pokud jde o zkušenost končící s točenou zmrzlinou na kalhotách, dejme tomu. Na zkušenost se zlámanýma nohama patrně žádný rodič čekat nehodlá. Plesknutí po zadku je proti tomu pohoda. Ohrozíš sám sebe? Přijde trest. Nedělej to! Pavlov by zaplesal …
Vzpomínám si, jak jsem před časem viděl tragikomickou scénku kousek od místní školy.
„Jiříčku, já se ti moc omlouvám!“ volal asi pětačtyřicetiletý muž kamsi do dáli. Celá ulice se otáčela a pohledem pátrala po Jiříčkovi. Marně.
„Jiříčku, prosím zastav! Já jsem to tak nemyslel! Pojď, popovídáme si o tom,“ volal chlapík čím dál usilovněji. Tříkolka nikde, jen přes celkem frekventovanou ulici běhal třináctiletý, metr osmdesát vysoký mladík se zaťatým výrazem.
Laskavý čtenář již jistě odhalil, že tím mladíkem byl právě Jiříček, který právě dával otci ostentativně najevo, kdo je pánem situace. Měl kliku, zrovna nikdo nejel.
Nevím, koho z nich mi bylo líto víc. Zda otce, který pro lásku k synovi obětoval vlastní sebeúctu, nebo Jiříčka, který – jak jsem se později dozvěděl – se v rámci někdejší rozvodové bitvy stal nedotknutelným, neboť by se jistě jakýkoli výchovný konflikt (ano, výchova je z principu konfliktem) stal vítanou municí pro další soudní stání. O plesknutí po zadku či zatahání za ouško nemluvě.
V podstatě všichni se shodneme na tom, že v ideálním světě by ideální dítě mělo ideálního rodiče, který by ideálně vedl své ideální dítko klidným láskyplným hlasem a trpělivě by jej vedl k ideálním ideálům.
Ideální.
Bohužel my ideální nejsme. Ani děti, ani rodiče. Máme svou minulosti, přítomnost a všichni doufáme ve šťastnou budoucnost.
Věřím, že téměř každý milující rodič se někdy dostal do situace, kdy již nevěděl, jak své rozjívené, sebe či jiné ohrožující či prostě jen drzé dítko usměrnit. Nejhorším řešením není plesknutí po zadku či jinou bezpečnou část těla, nejhorším řešením je nedělat nic!
Není moc smutnějších situací, než hledět na potetovaného svalovce, kterak se bezradně sklání nad svým chlapečkem a marně se mu snaží klidným hlasem vysvětlit, že maminka se lopatičkou do hlavy nebije. A to ani, když se synkovi nechce z klouzačky.
Jednak se ocitá v situaci, kdy po dítěti sotva odrostlému plenkám vyžaduje rozumné uvažování – „už je příliš málo stupňů Celsia a to neprospívá tvému zdraví (ufff???)“ – navíc ve chvíli, kdy chlapeček v záchvatu vzteku vůbec nevnímá.
Ten táta prostě musí zasáhnout! Maminka se nebije a rozhodujeme my. My jsme máma a táta. Hranice stanovíme my, ne ty! Tvůj čas přijde, až budeš připravený.
Jestli synka mezitím někdo z nich plesknul přes ručičku, která ubližovala mamince, si chlapeček určitě ani nevzpomene. Ani za deset minut, ani za pár let!
Vzpomeňme si sami na sebe! Co vyčítáme dnes svým rodičům? V mládí leccos. Než se staneme rodiči. Pak mnohé pochopíme.
Co ale nikdy svým rodičům neodpustíme, je jejich lhostejnost, nenastavení hranic v tom obrovském zmatečném světě, který jsme teprve objevovali a potřebovali se v něm zorientovat, ať prostřednictvím laskavého objetí, vysvětlením, důrazem nebo třeba jen plácnutím přes ruku, protože daleko bolestivější byly ve výsledku ty nárazy mimo příslovečné mantinely.
Dříve nebyli fyzické tresty takovým tématem jako dnes. Jsme dál. Dnes už snad všichni chápou, že rákoska, metr, měchačka či pásek patří tam, kam snad už provždy zmizely palečnice, biče a pálení železem. „Na smetiště dějin s tou veteší!“
Na druhou stranu odsuzovat či dokonce kriminalizovat rodiče, který prostě nemůže nechat svého potomka dělat si, co chce, a „ujede mu ruka“ mi přijde jako zcela opačný extrém.
A propos …
Jedním z častých argumentů proti jakýmkoli fyzickým trestům je, že takto trestat dospělého, psa či kočku je přece již dnes samozřejmostí, tak proč to tolerujeme u dětí?
Tato pozice je v podstatě neprůstřelná!
Táta už mezi námi není. Už je tomu pár let. Chybí mi.
Dnes jsem dávno dospělý, mám svou rodinu a život mám pevně v rukou… Nebo snad ne?
Měl bych mít rozum, ale i tak se často chovám jako pitomec. Bylo by fajn mít někoho, kdo by mi v těchto chvílích dal záhlavec.
Měl bych vědět, co dělám, ale i tak strkám ruce, kam bych neměl. Bylo by fajn, mít někoho, kdo by mě včas plácnul přes prsty.
Bohužel. Tu ránu dostanu tak jako tak, ale to už bývá pozdě. Dá mi ji sám život.
Nejenže táta tenkrát na schodech zachránil životy mnoha jiných čmeláků, ale možná v ten samý moment navedl jednoho malého kluka správným směrem.
Díky, tati.
