Článek
Pronesla matka, zatímco synek odevzdaně hleděl na své boty a jeho třídnímu došla slova. V té větě paní shrnula prakticky všechno, s čím se dodnes potýkáme a roky následující nevěstí zlepšení. Spíše naopak.
Na tomto příběhu není nic fiktivního. Skutečně se odehrál.
Jistě nejsem první ani poslední, kdo si zde v tomto ohledu stýská. Faktický nedostatek lidí se šikovnýma rukama, a ještě ke všemu odbornými znalostmi cítíme všichni. Od zaměstnavatelů hledajících zaměstnance, přes širokou veřejnost, ba dokonce i hvězdy internetu si tu a tam musí dotáhnou kohoutek, o čemž nám nás bezodkladně informují skrze sociální sítě. Zkrátka, nejsou lidi! Na tom se shodneme. Všichni.
Kdo za to může? Toť otázka.
Někdy mi připadá, že v tomto ohledu naši společnost trápí zvláštní forma schizofrenie.
Na jedné straně toužíme po návratu „zlatých českých ručiček“, na straně druhé stále kdesi v pozadí trčí kopec předsudků, a to zejména pokud jde o „toho našeho kluka“.
Upřímně řečeno, není se čemu divit.
Dlouhá léta se u nás bohužel razil názor, který přihlášku na učební obor považoval málem za rozsudek na doživotí.
I když čas tyto postoje již lehce otupil, přesto především v médiích ustrnula představa, že přece pouze maturitní vysvědčení – ideálně z všeobecně vzdělávací střední školy – bude zárukou toho, že absolvent se dokáže zařadit do ekonomiky budoucnosti a bude se neustále vzdělávat, protože „jen“ výuční list je zároveň vstupenkou na pracovní úřad.
Nedávno jsme po dlouhém váhání rekonstruovali. Dlouhé zimní večery jsme promýšleli každý detail. Kde bude WC? Kam s bojlerem? Sprchu nebo vanu? Co s tou příčkou? Shodit, nebo nechat? Co podlaha? Beton nebo prkna?
První přišel instalatér. Sympatický chlapík středního věku, který za rok najezdí více kilometrů než kdejaký pojišťovák.
Přišel, viděl, rozmetal. Naše představy, pochopitelně. Hned nato však přišel s originálním řešením, o kterém se nám ani nesnilo. Jinými slovy nám ušetřil práci, prostor i peníze. Čistá práce.
Za ním následoval zedník. Říkejme mu Tonda. Vidět toho člověka při práci je jedním slovem radost.
Když jsem mu vyprávěl příběh z úvodu tohoto článku, pokrčil rameny.
„Já, když jsem měl ve čtrnácti říct mámě, co budu dělat, tak jsem věděl, že jsem na učení blbej a učit se mi nechce. Táta dělal zedníka. Tak jsem šel taky.“
Dobře udělal. A že se už nemusel vzdělávat?
Nevím, jak vypadala škola, kam chodil, jsem si však jist, že na ně shůry hleděl soudruh Husák.
Předpokládám však, že Tonda tou dobou nezaměřoval místnost podlahovým laserem, nelepil tvárnice polyuretanovou pěnou ani nezateploval paneláky grafitovým polystyrenem. Přesto tohle všechno umí.
Proč? Zkuste hádat!
Ano. Nemá doma stohy certifikátů, nehovoří plynně anglicky a ani to nepotřebuje. Má svoje řemeslo, a protože jde s dobou, je v něm špička.
Nedávno se šéf české školní inspekce vyjádřil v tom smyslu, že v některých okresech se polovina dětí ve všech třech přihláškách hlásí „jen“ na učební obory. Nebylo to míněno negativně, spíš jako úvaha o budoucnosti daných regionů. Jenže jsme tam zase slyšeli slůvko „jen“. To mě trošku mrzí.
Budoucnost je jistě důležitá, nicméně my potřebujeme řemesla hned teď a pro mnoho dětí se může jejich řemeslo stát základem dobrého života. A budou se muset učit nové věci i dávno potom, co jim oschne výuční list.
Už teď víme, že například IT pracovníky masivně nahrazuje AI. Proniká do administrativy i do marketů. Na lešení či za komínem jsem ji však doposud nepotkal. Tam jsou a budou „zlaté a vzdělané ručičky“ potřeba stále.
Někde jsem slyšel, že „řemeslník nemůže být blbec“. Já jen dodávám, že „blbec NEMŮŽE být řemeslníkem“.
Hezký den.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-ptam-se-ja-zaci-se-stale-zhorsuji-bude-skolstvi-v-cesku-konecne-priorita-315012
