Článek
Nedávno jsem četl další zásadní průzkum…
Autoři v něm dospěli k závěru, že se české děti těší do školy snad nejméně v Evropě. Už zase.
Není překvapením, že se mezi důvody objevuje nuda, školní povinnosti či tlak na výkon. Než se začneme pohoršovat nad hrůzami povinné školní docházky či naopak plísnit děti za lenost a nedostatek disciplíny, zkusme si představit průzkumníka, který na ulici zastavuje lidi a dotazuje se jich kolem půl šesté ráno, jak se těší do práce.
Představa, že mu kdokoli odpoví, že „se v práci cítí skvěle, vedení jej přeplácí a paní vedoucí je osobností vskutku renesanční“, náleží spíše do oblasti science fiction.
Pokud tento odvážný průzkumník nedostane na první dobrou facku, patrně se mu dostane odpovědi, „že práce nestojí za nic, že člověk dělá za pár šupů a šéf je idiot“.
Nemyslím si, že to děcka nemají jinak.
Kromě výše zmíněného se však v průzkumu objevuje cosi daleko závažnějšího. České děti totiž úplně nejvíce zatěžují mezilidské vztahy.
Třídní kolektiv totiž není přirozeným prostředím. Kluci a holky ve třídě mají společné v podstatě jen období narození. Musí zde trávit čas, nemohou odejít, sedí, stojí či se pohybují v jednom a tom samém prostoru bez ohledu na své momentální rozpoložení, pocity, problémy, a to s lidmi, které si nevybrali, z nichž některé doslova nemohou ani vystát. Jestli tohle není definice stresového prostředí, tak pak už nevím.
Není náhodou, že míra stresu s tím spojená se zásadně navyšuje mezi 5. a 7. ročníkem, kdy se mění úplně všechno a tu dříve, tu později nastupuje puberta. Tak tomu bylo vždycky. Tak co se změnilo?
Poslední dvě desetiletí lze totiž definovat i jako období péče o dětské ego. Léta je nám rodičům kladeno na srdce, že dítě je „sluncem, kolem kterého se vše točí“. Děti máme nechat rozhodovat, protože jsou pro nás přece partnery v diskusi a samy nejlépe vědí, co je pro ně dobré!
V době, kdy na jednu ženu připadá cirka jeden a půl dítěte se to možná v rámci rodiny jeví reálně, nicméně v rámci jedné třídy základní školy připadá na jednoho učitele dvacet takových „sluníček“, kolem kterých se prostě nemá, kdo neustále točit.
Dnes se nám již běžně stává, že se náhle uprostřed hodiny zvedne žák šesté (!!!) třídy, vezme si láhev a zamíří přes celou třídu ke kohoutku s vodou. Když se jej zeptáte, od kdy se může během hodiny sám od sebe zvednout a běžet pro pití, dostane se nám překvapeného výrazu a odpovědi: „Ale já mám žízeň!“
Ne, on neprovokuje. On to myslí vážně …
Nástup do základní školy je přehlíženou, avšak zásadní životní loterií. Buď máte štěstí a váš kolektiv patří mezi těch několik málo, kde jsou dosud děti vedeny alespoň k základní slušnosti v rámci kolektivu, nebo máte smůlu na stále frekventovanější variantu, tedy skupinu, kde slova prosím, děkuji či promiň prakticky nikdo neužívá. Třídní učitelka se v takové situaci může strhat, ale při nejlepší vůli nemůže přebít návyky, které si „sluníčka“ (ne)osvojila doma.
Horší než být třídním učitelem takové třídy, je být žákem takové třídy. Nelíbí?
Měli jste se narodit jindy, nebo alespoň jinde. Pět let natvrdo! Přinejlepším. Pokud nejste jedničkář, tak devět!
Máte prostě smůlu. To se pak vaše školní docházka změní v každodenní malý boj o přežití, kde si neustále musíte krýt záda, nepřiznat chybu, nemůžete se volně vyjádřit, ukázat cit, slabost či empatii, a tedy ani pořádně učit.
Natož se do té džungle těšit …
