Článek
Nahrát možná nejlepší album v osmdesáti letech, jako se to povedlo trojici Mick Jagger, Ron Wood a Keith Richards, kterého podle kytarista Arakainu Jirky Urbana nechtějí ani v pekle, by se líbilo i věrnému fanouškovi Stones Jankovi Ledeckému. „Je úžasné, že po tak dlouhé době a kariéře, kterou mají za sebou, natočí album, které je tak mimořádné, že jakákoli písničky by obstála na jakékoli z nejslavnějších „stouňáckejch,“ desek, ať se jedná o Sticky Fingers nebo Beggars Banquet.“
Ikony válcují svět
Podle Janka Ledeckého je poslední album The Rolling Stones důkazem toho, že zázraky se dějí a na konci tunelu je světlo. V pětadvaceti měl totiž spolu s hochy z Žentouru pocit, že kdokoli se objeví na pódiu s elektrickou kytarou a je mu přes 40, by měl být automaticky odstraněn. „S přibývajícím věkem jsem pochopitelně kritéria přehodnotil, a to, že Stones a Dylan, moje dvě hudební ikony, nadále válcují svět, považuji za neskutečné. Bob Dylan měl v roce 2020 tři vyprodané Lucerny za sebou, celou dobu jsem sledoval, jak si to báječně užíval. A protože koncertování je pro mě nejvíce, můžu si díky Stones a Dylanovi kreslit budoucnost. Takže vím, že zatímco vrstevnicí odpočítávají roky do důchodu, budu mít za deset let ročně stovku koncertů a hodlám si je užívat.“
Pocta Charliemu
Zpěvák a kytarista oceňuje, že na albu zní baskytara Billa Wymana a dvě písničky nahrál bubeník Charlie Watts před svým skonem v roce 2021. „Vnímám to tak, že stejně, jako když odešli Lennon, Harrison, Bonham, Beck, odešel i Watts a Rolling Stones to budou muset dávat bez něj. Vždycky, když odejde takový člověk, který svět obohacoval a ještě mohl obohacovat, si řeknu, jak moc je nespravedlivé, že přežívají lidé, kteří si to vlastně moc nezaslouží,“ konstatuje. V případě Rolling Stones vnímá, že během 60 let, co jsou spolu, jejich charaktery postupně vybrušovaly. „Zatímco Mick a Keith jsou si hodně podobní, jedná se o největší rozjížděče z první linie, Charlie tak vždycky jako nějak přišel, posadil se a hrál na bicí, ale jeho způsob muzicírování se mimořádně propojil s Richardsovou kytarou a Wymanovou basou. Úžasné album beru jako poctu Charliemu.“
Není nad přirozenost
Slova jedné ze skladeb, ve, které Mick Jagger zpívá: Jsem moc mladej na to, abych umíral a moc starej, abych prohrál,“ podle třiašedesátiletého Janka Ledeckého zcela vystihující realitu. Muzika by podle jeho názoru měla vycházet z přirozenosti, stylizování se Micka Jaggera, Keitha Richardse, či Boba Dylana považuje za kontraproduktivní. “ Tímto obdobím jsme si Žentourem prošli, bohužel to trvalo déle, než jsem si přál. Tenkrát jsme skutečně podlehli klamu, že na rokenrolu je nejdůležitější způsob života. Proto je základ propasírovat na hotelu kus nábytku oknem, až pak jsou na řadě kytary a písničky. Vůbec mi nedocházelo, že se jedná jenom o mediální obraz. Vždyť Keith Richards dostal v šesti od strejdy kytaru a od té doby jí nepustil z ruky. Jsou lidi, kteří zkouší šest, sedm hodin denně. K tomu teda ještě udělají občas bordel, kterým se ale moc nechlubí. Práci s kytarou se snažím na stará kolena dohnat.“
V souvislosti s albem Hackney Diamonds vzpomíná, Janek Ledecký na záznam koncertu z malého newyorského klubu, ve kterém hráli Stones naživo věci z posledního alba. „Najednou se tam objevila Lady Gaga, zazpívali s Mickem duet a ono potom nadšeně vyprávěla, že si zazpívala se Stounama a bylo vidět, jak strašně velkou má z toho radost. Pro mě to byl jeden z největších zážitků, které jsem za poslední dobu měl.“
Zdroje
Rozhovor autora s Jankem Ledeckým,
Česká edice Playboye
