Článek
Budoucí ex jsem vyprávěl o tom, jak Mikeš s oblibou systematicky a úspěšně terorizoval své okolí, včetně o desítky kil těžšího čuvače tatranského Gera. Jednou skončil pod projíždějícím autem, nějakým zázrakem přežil a z posledních sil se dobelhal na kupu uhlí. Postupem času se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že využil nestřeženého okamžiku, vnikl do domu prarodičů, aby se za péči „odvděčil“ tím, že se s výrazem maximálního blaha otřel o bílé zdi. Vyprávěl jsem o Mikešovi s patřičným obdivem, po zhruba dvou týdnech mi pak partnerka zavolala, že se potkáme na parkovišti. Stalo se, dostal jsem přepravku a v ní bílé kotě mužského rodu.
Život je boj
Tímto jsem se stal spolubydlícím Erica Cartmana, zakladatele dynastie kocourů Káranských, jehož místo zaujal po dvanácti letech Charlie Harper. Zatímco Eric byl „papírový“, Charlie je plodem aktu lásky káranské poběhlice a neznámého samce. Dohodil mi ho nedaleko bydlící zvěrolékař, s tím, že má kýlu, tahá za sebou nohu a nikdo ho nechce. Vděku jsem se ovšem z jeho strany nedočkal, protože každý dobrý skutek přece musí být po zásluze potrestán. Erica a Charlieho, kocoury s diametrálně odlišným rodokmenem, spojuje schopnost kombinace občasné zištné přítulnosti a totální absence sebemenšího příjímání mé autority, občas hraničící až s opovržením. Zároveň však jména obou samců dokazují, že jsem se předem vzdal jakékoli snahy o jejich socializaci a jsem si plně vědom toho, že život s kocourem rovná se permanentní boj o dominanci ve společném prostoru a blízkém okolí. V případě touhy po opětování mého příkladu, doporučuji předem počítat s rozbitým nádobím, převrženými květináči, případně poničenou sedačkou. A taky špinavým ložním prádlem, neboť není pro kocoura větší slasti, než využít otevřených dveří do ložnice a ukončení několikadenního tripu v posteli. A taky je dobré vědět, že kocour vykazuje v prosazování svých požadavků nesmírnou vytrvalost, přičemž s přibývajícím časem roste míra jeho zloby k odolávající překážce.
Permanentní akce
Přes všechna úskalí společného života se čtyřnohým trýznitelem, pokud se někdo rozhodne pro domácí zvíře, doporučuji kocoura z kategorie venkovních, kterého to doma až tak moc nebaví. Po dobu, po kterou je venku, což někdy bývá i několik dnů, sbírám sílu do dalších bojů.
Charlie tak preferuje před teplem domácího krbu návštěvy souseda, jehož partnerka chová malamuty a dvůr hlídají dvě docela ostré fenky australského ovčáka. Zatímco malamutům je více méně lhostejný, psí dámy nesou Charlieho přítomnost na svém výsostném území velmi nelibě. Zatím kocour díky uplatnění momentu překvapení a jasné únikové strategii vítězí, jenom netuším, do jaké míry platí u šelem kočkovitých, že všechno krásné jednou skončí. Byl jsem ale ubezpečen, že v případě lapení fenkami Charliemu o život nepůjde, snaha Asty a Loly o odstrašující efekt však bude maximální. Skoro bych se ale vsadil, že nedostatečná.
Kocour nemá problém ani s mým poměrně častým cestováním, na rozdíl od psa, si vystačí sám, neboť city jsou mu cizí. Stačí prolézačka, kterou se dostane domů a soused, který jednou za den dolije vodu a nasype misku. Pravda po návratu následuje dne dva na uraženost, oba kocouři ovšem takto činili a činí s plným vědomím toho, že bojují o odpustky v podobě kůže z lososa, a hlavně syrových kuřecích křídel.
Zároveň kocour jako divoká šelma udržuje člověka ve stálém napětí a pobaví. Stačí třeba nechat kus steaku po večeři na viditelném místě, talíř přikrýt průhlednou těžkou mísou pak je sledovat urputnou a snahu dostat se ke kořisti. Zároveň je ovšem nutno počítat s platností Newtonova zákona o akci a reakci. V tomto konkrétním případě přišla Charlieho reakce po dvou dnech, kdy využil mého zaváhání a prošel se po klávesnici počítače, na kterém jsem měl rozepsaný text a záhy zmizel.
Definitivní kapitulace
Ale, co je nejdůležitější, kocour je nezlomná osobnost! Naposled jsem se o tom přesvědčil loni v létě, kdy Charlie rozbil mojí oblíbenou čajovou konvici. Než přišel v reakci na zločin trest, utekl. Proto jsem zatarasil oba jeho vstupy do domu a těšil jsem se, jak zlomím jeho náturu ničitele. Na začátku to vypadalo slibně. První noc se vztekal pomocí kombinace řevu, škrábání na dveře a zejména skákání před venkovní lampou, vědom si velmi dobře toho, že čidlo reaguje na pohyb a světlo proniká, byť krátkodobě, ale systematicky do ložnice. A tak jsem v noci vstal a vyšrouboval žárovku v naivní představě, že čas hraje v můj prospěch.
Po dvou dnech jsem uvolnil obě prolézačky v očekávání kajícného návratu. Kdepak! Kocour se sice vyskytoval na zahradě, leč dával ostentativně najevo, že o příměří, či snad dokonce mír nemá zájem a snad je ochoten přistoupit na bezpodmínečnou kapitulaci. K té jsem se odhodlal poté, co jsem Charlieho viděl ráno olizovat rosu z trávy a byl nucen konstatovat, že jsem se pustil do předem ztraceného boje. Vyvěsil jsem pomyslnou bílou vlajku, otevřel hlavní dveře a Charlie majestátně došel se vztyčeným ocasem k misce s kuřecími křidélky. Na druhou stranu, jak říkal Charlie Bukowski, velký milovník koček, porážka může posílit stejně, jako oslabí výhra.
