Článek
Někdy mám pocit, že největší problém ve škole už dávno nejsou samotné děti, ale dospělí, kteří stojí za nimi. Za poslední roky jsem si všiml jedné zvláštní věci. Některé děti přicházejí do školy s přesvědčením, že pravidla jsou jen doporučení, učitel je někdo, koho není nutné respektovat, a každé napomenutí představuje nespravedlnost. A co je ještě horší? Doma často najdou podporu.
Představte si běžnou situaci. Žák opakovaně vyrušuje, vykřikuje přes celou třídu, odmítá pracovat a uráží spolužáky. Učitel ho několikrát upozorní. Nic. Nakonec mu udělí poznámku. Člověk by očekával, že se doma bude řešit, proč se dítě ve škole takto chová. Jenže místo toho přijde telefonát od rodiče. Ten je rozhořčený, protože jeho dítě se prý cítí ponížené. O tom, co předcházelo napomenutí, už se raději nemluví.
A tak začíná absurdní divadlo. Učitel vysvětluje, proč musel zasáhnout, rodič obhajuje své dítě a skutečné chování žáka zůstává někde na druhé koleji. V některých případech se dokonce stane, že dítě velmi rychle pochopí, že stačí doma podat vlastní verzi příběhu a rodiče se postarají o zbytek.
Nechci tvrdit, že všichni rodiče jsou stejní. Naštěstí existuje spousta těch, kteří se dokážou na situaci podívat objektivně a se školou spolupracují. Jenže existuje také skupina rodičů, kteří mají pro své děti nekonečné množství omluv. Když dítě někoho urazí, bylo unavené. Když odmítá poslouchat, učitel si na něj zasedl. Když někomu ublíží, ostatní ho údajně vyprovokovali. Vina se vždycky najde někde jinde.
A právě to je podle mě jeden z největších problémů současné výchovy. Dítě se neučí nést odpovědnost za své chování. Učí se, že za všechno může někdo jiný. A pokud mu to prochází dostatečně dlouho, začne to považovat za naprosto normální.
Učitel přitom není bezmocný jen kvůli dětem. Velmi často musí přemýšlet také nad tím, jak bude jeho běžné pedagogické rozhodnutí interpretovat rodič. Může dítě napomenout? Může mu říct, že se chová nevhodně? Může trvat na dodržování pravidel, aniž by následně řešil několik nepříjemných telefonátů, e-mailů a stížností?
Samozřejmě, že učitel není neomylný. I pedagog může udělat chybu, být nespravedlivý nebo reagovat přehnaně. Rodiče mají plné právo se ozvat, pokud mají pocit, že se s jejich dítětem nezachází správně. Jenže mezi oprávněnou obhajobou dítěte a automatickým omlouváním každého jeho nevhodného chování je obrovský rozdíl.
Zarážející je také to, jak rychle se někdy zaměňují pojmy. Požadavek na slušné chování je označován za přehnanou přísnost. Napomenutí za ponižování. Důslednost za šikanu ze strany učitele. Jenže pokud dítě nedokáže přijmout ani obyčejné upozornění, jak se má jednou vyrovnávat s kritikou v běžném životě?
A co ostatní děti ve třídě? Na ty se často zapomíná. Na žáky, kteří chtějí pracovat, poslouchat výklad a mít ve třídě klid. I oni mají právo na bezpečné prostředí. Proč by měli třicet dětí přihlížet tomu, že jeden spolužák může opakovaně narušovat výuku, urážet ostatní a odmítat jakákoli pravidla? Proč se jejich potřeby někdy odsouvají stranou jen proto, aby se nikdo nedotkl citlivého ega problémového žáka a jeho rodičů?
Největší paradox je, že právě rodiče, kteří dnes odmítají jakoukoli kritiku svého dítěte, mu mohou v budoucnu pořádně zkomplikovat život. Ve škole se totiž dítě může setkat s učitelem, který ještě hledá způsob, jak situaci zvládnout. V zaměstnání už ale nebude mít osobního obhájce, který za něj přijde vysvětlovat, proč nedodržuje pravidla, nerespektuje kolegy nebo odmítá přijmout odpovědnost.
Děti nepotřebují rodiče, kteří jim za každou cenu dávají za pravdu. Potřebují rodiče, kteří jim dokážou říct také nepříjemnou větu: Tohle jsi udělal špatně a poneseš za to odpovědnost.
Protože učitelé nemohou donekonečna suplovat výchovu, kterou někdo jiný odmítá řešit. A škola rozhodně nemůže fungovat tak, že největší pravomoc bude mít vždycky ten, kdo si nejhlasitěji stěžuje.
