Článek
O učitelích se často mluví jako o lidech, kteří mají být trpěliví, odolní, empatičtí a připravení zvládnout jakoukoli situaci. Jenže existuje jedna věc, o které se příliš nemluví. Někteří učitelé se skutečně bojí chodit do určitých tříd. A rozhodně to není proto, že by nezvládali vysvětlit matematiku nebo naučit děti pravopis.
Jsou třídy, do kterých člověk vstupuje s napětím. Ještě než otevře dveře, tuší, co ho čeká. Hlasité komentáře, odmítání práce, provokace, urážky a neustálé zpochybňování každého pokynu. Někdy stačí jediná věta a během několika sekund se z obyčejné hodiny stane boj o to, kdo bude mít poslední slovo.
Představte si, že stojíte před třídou, ve které několik žáků odmítá poslouchat. Jeden vykřikuje, druhý se směje, třetí schválně komentuje každou vaši větu a další si dělá, co chce. Když se pokusíte situaci uklidnit, dostanete drzou odpověď. Když přitvrdíte, někdo vám začne vyhrožovat stížností. A když se rozhodnete problém řešit důsledně, musíte počítat s tím, že se vám ozvou rodiče.
Po několika podobných hodinách se začne měnit i samotný přístup učitele. Už nepřemýšlí jen nad tím, co bude učit. Přemýšlí, jak hodinu vůbec přežije bez dalšího konfliktu.
A právě to je něco, co by ve škole nemělo být normální.
Někteří pedagogové si dokonce před náročnými hodinami v duchu opakují, aby se nic nestalo. Aby nikdo nezačal konflikt. Aby žák nevybuchl, nezačal urážet spolužáky nebo se nepostavil proti učiteli. Člověk, který má vzdělávat děti, se tak dostává do situace, kdy místo přípravy na výuku přemýšlí především o tom, jak zvládnout chování několika jednotlivců.
Ještě horší je, když se agresivní nebo dlouhodobě nevhodné chování začne bagatelizovat. Vždyť je to dítě. Má těžké období. Musíte být trpělivější. Zkuste jiný přístup. Takové rady slýchají učitelé poměrně často. Jenže kolikrát má pedagog zkoušet nový přístup, když se situace stále opakuje a nikdo nepřichází s účinným řešením?
Samozřejmě, ne každá hlučná třída je nebezpečná a ne každé problémové dítě představuje hrozbu. Děti zkoušejí hranice, mají konflikty a někdy se chovají nevhodně. To k jejich věku patří. Něco jiného je ale dlouhodobé zastrašování, vyhrožování, fyzická agrese nebo cílené ponižování učitele.
V takové chvíli už nestačí říct pedagogovi, aby si vybudoval přirozenou autoritu.
Velkým problémem je také reakce okolí. Učitel se někdy bojí přiznat, že určitou třídu nezvládá. Nechce vypadat neschopně před kolegy, vedením ani rodiči. Má obavu, že se jeho přiznání obrátí proti němu a někdo začne pochybovat o jeho profesních schopnostech. A tak mlčí. Další den přijde do školy, otevře dveře stejné třídy a znovu se pokusí zvládnout situaci, která ho psychicky vyčerpává.
Jenže jak dlouho se dá takto fungovat?
Zvláštní je, že kdyby zaměstnanec v běžné firmě oznámil, že se na pracovišti necítí bezpečně, většina lidí by očekávala, že zaměstnavatel začne problém řešit. Učitelé ale někdy slýchají, že si musí poradit sami. Že práce s dětmi je náročná. Že musí mít pevné nervy. Jako by se s nástupem do školství člověk automaticky vzdal práva na bezpečné pracovní prostředí.
A co ostatní žáci? I ti jsou rukojmími situace. Chtějí se učit, ale místo výuky sledují nekonečné konflikty. Někteří se raději neozvou, protože nechtějí být dalšími terči. Jiní se přidají na stranu těch nejhlasitějších, protože pochopí, že právě oni určují atmosféru ve třídě.
Výsledkem je prostředí, ve kterém nemá klid na práci ani učitel, ani děti, které o výuku skutečně stojí.
Nejsem zastáncem tvrdé výchovy ani ponižování žáků. Učitel musí umět zachovat klid, respektovat individualitu dítěte a hledat řešení. Ale respekt nemůže znamenat, že pedagog bude bez odporu snášet agresi, urážky a zastrašování.
Vedení školy musí podobné situace řešit, ne je schovávat za fráze o náročném věku a složitém kolektivu. Rodiče by měli přestat automaticky předpokládat, že za každý konflikt může učitel. A veřejnost by si měla uvědomit, že za zavřenými dveřmi některých tříd se odehrávají situace, o kterých se příliš nemluví.
Protože pokud se učitel ráno bojí otevřít dveře vlastní třídy, není to důkaz jeho slabosti. Je to varovný signál, že něco ve škole přestává fungovat.
A možná bychom si měli konečně položit nepříjemnou otázku: Opravdu chceme, aby lidé, kteří mají vzdělávat naše děti, chodili každý den do práce se strachem z vlastních žáků?




