Hlavní obsah

Rodičům dnes vadí i to, že učitel dítě napomene. Kdo tedy má ve škole nastavovat hranice?

Foto: Bozkadavid /chatgpt.com

Učitel napomene žáka za drzé chování a místo nápravy přijde rozzlobený rodič. Najednou se neřeší chování dítěte, ale údajná přísnost pedagoga. Kam až jsme se dostali?

Článek

Někdy mám pocit, že se ve školách začíná obracet úplně všechno naruby. Dítě vyrušuje, odmítá poslouchat, vykřikuje do výuky nebo se nevhodně chová ke spolužákům. Učitel ho upozorní, že takhle se chovat nemůže. Zdánlivě naprosto běžná situace. Jenže právě v tu chvíli může začít problém, který se samotným vyučováním nemá téměř nic společného.

Přijde zpráva od rodiče. Někdy telefonát, jindy rovnou požadavek na osobní schůzku. Rodič je rozhořčený. Proč jste na mé dítě zvýšil hlas? Proč jste ho napomínal před ostatními? Proč jste mu dal poznámku? Copak nevíte, že je citlivé? A než se člověk naděje, místo řešení nevhodného chování žáka vysvětluje, proč si vůbec dovolil zasáhnout.

Jenže co má učitel dělat? Má se dívat, jak dítě narušuje hodinu, uráží spolužáky a odmítá respektovat pravidla? Má mlčet, protože by se rodiče mohli urazit? Nebo má pokaždé nejdříve přemýšlet, jestli jeho napomenutí náhodou nevyvolá další konflikt?

Začíná to přitom úplnými maličkostmi. Žák opakovaně mluví bez přihlášení, schválně ruší ostatní, odmítá si vytáhnout pomůcky nebo komentuje každou učitelovu větu. Když ho pedagog upozorní, následuje protočení očí, ironický úsměv nebo hlasité: „A co jako?“ Někdy přidá poznámku, že učitel nemá právo mu nic přikazovat. A pokud dostane zápis do žákovské knížky, doma se z obyčejného napomenutí může stát téměř tragédie.

Největší paradox je, že někteří rodiče sami od školy očekávají, že jejich dítě naučí disciplíně, slušnému chování a respektu k ostatním. Jakmile ale učitel skutečně začne nastavovat hranice, narazí. Rodič chce výsledky, ale nelíbí se mu cesta, která k nim vede. Chce slušné dítě, ale odmítá připustit, že jeho potomek se někdy chová nevhodně.

Samozřejmě, učitel nemá právo dítě ponižovat, zesměšňovat nebo si na něm vybíjet vlastní frustraci. To je naprosto nepřijatelné. Stejně tak by měl umět vyslechnout rodiče a připustit, že mohl situaci vyhodnotit špatně. Jenže mezi ponižováním dítěte a obyčejným napomenutím je obrovský rozdíl. A ten by měli být schopni rozlišit především dospělí.

Zajímavé je také to, jak se podobné situace podepisují na ostatních dětech. Představte si žáka, který se snaží pracovat, dodržuje pravidla a chce se něco naučit. Vedle něj sedí spolužák, který neustále vyrušuje. Učitel ho napomene, ale nakonec musí věnovat dalších deset minut vysvětlování celé situace rodičům. Mezitím trpí výuka všech ostatních. Kdo se zastane těchto dětí? Kdo řeší jejich právo na klidnou hodinu?

A co se tím vlastně učíme? Že pravidla platí pouze do chvíle, než se proti nim někdo ohradí? Že stačí doma říct, že se nám napomenutí nelíbilo, a dospělý musí začít obhajovat své rozhodnutí? Děti jsou velmi vnímavé a podobné situace sledují. Rychle pochopí, že hranice mohou být vyjednávací a že za jejich překročení nemusí přijít žádný skutečný důsledek.

Pak se ale nemůžeme divit, že někteří žáci odmítají přijmout autoritu, nedokážou snést kritiku a považují každé upozornění za osobní útok. V běžném životě přitom narazí na pravidla, která jim nikdo nebude přizpůsobovat. Zaměstnavatel nebude tolerovat opakované urážky kolegů jen proto, že se dotyčný cítí nedoceněný. A nikdo nebude donekonečna omlouvat nevhodné chování tím, že dotyčný měl špatný den.

Nejhorší je, že učitelé se mohou postupně dostat do situace, kdy raději nezasáhnou. Ne proto, že by jim chování žáků bylo jedno, ale protože nechtějí řešit další konflikt s rodiči, vedením školy a případné stížnosti. Jenže pedagog, který se bojí napomenout žáka, nemůže dlouhodobě efektivně vést třídu.

A tak se ptám: Kdo má tedy ve škole nastavovat hranice, když učitelům někteří rodiče nedovolí ani napomenout vlastní dítě? Máme čekat, až se z obyčejné drzosti stane vážnější problém? Nebo si konečně přiznat, že výchova bez pravidel, odpovědnosti a důsledků není žádná moderní výchova?

Dítě nepotřebuje dospělé, kteří mu vždycky dají za pravdu. Potřebuje dospělé, kteří mu dokážou říct také NE. A pokud to nedokážeme doma ani ve škole, kdo to má udělat za nás?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz