Článek
Češi a cestování
Svět je dnes dostupnější než kdykoliv předtím a nelze říct, že by toho Češi nevyužívali. Jen je na místě přiznat, že trochu jinak, než jak o tom mluví. Mezi deklarovaným světáctvím a skutečným chováním v dané destinaci často zeje velká propast. Není to nutně špatně, neexistuje nic jako jediný správný způsob cestování. Je však zajímavé si tento rozpor uvědomit.
Od Čechů velmi často zaznívá, že na dovolenou nejezdí jen ležet k moři, ale chtějí poznávat místní kulturu, historii, gastronomii či životní styl. Realita českých dovolených ale ukazuje na něco jiného. Nejpopulárnějšími destinacemi jsou dlouhodobě klasické přímořské resorty v zemích jako Chorvatsko, Řecko, Egypt nebo třeba Turecko. Většina českých turistů pak zůstává po většinu času v areálu hotelu, který opustí jen kvůli jednomu organizovanému fakultativnímu výletu, byť tyto země nabízejí obrovské kulturní dědictví. Zbytek času pak dělí mezi plážové lehátko, bazén, hotelový bar a all-inclusive bufet.
Češi rádi mluví o nových zážitcích, přitom ale vyžadují až příliš často služby českého delegáta, předvídatelné menu v hotelové restauraci, a v ideálním případě také české pivo. Češi tak paradoxně cestují tisíce kilometrů jen pro to, aby dovolenou strávili v prostředí, které je ničím nepřekvapí, a kromě přítomnosti moře je pokud možno co nejpodobnější tomu, na co jsou zvyklí z domova. Tento rozpor není nutně něčím špatným, každý má nárok strávit dovolenou tak, jak uzná za vhodné. Je na tom ale je na tom zajímavá jakási si psychologická potřeba přesvědčit ostatní, že právě já nejsem typický turista. Možná by bylo na místě přestat předstírat, že každý výjezd do zahraničí musí být nutně objevitelskou expedicí a kulturním dobrodružstvím.
Cestování ano, ale za rozumnou cenu a s maximálním pohodlím.
Cena jako hlavní parametr
Specifickým fenoménem českého cestování je velký důraz kladený na cestu. Češi jsou mimořádně citliví právě na tento parametr a dovolenou si často vybírají právě podle toho, jaká výhodná nabídka je u cestovních kanceláří právě k mání. Tento přístup má pravděpodobně kořeny v naší historické zkušenosti. Zkrátka a dobře ony cesty do Jugoslávie s autem plným konzerv jsou stále hluboce zakořeněny v naší společenské paměti. I v tomto případě vše v naprostém pořádku. Hledat výhodné podmínky je přirozené a chvályhodné.
Problém ale nastane ve chvíli, kdy se očekávání začalo rozcházet s realitou. Pokud někdo zvolí tříhvězdičkový hotel, aby ušetřil, je to zcela správné. Pokud ale ve tříhvězdičkovém hotelu požaduje služby toho pětihvězdičkového a když je nedostane, začne si stěžovat, pak už to v pořádku není. A právě tato špatná orientace v tom, co lze za danou cenu očekávat, je u Čechů možná tím hlavním cestovatelským problémem.
Podobný vztah jako k ceně mají Češi i ke zmíněným autentickým zážitkům. Ten totiž bývá často v rozporu s tím, že chtějí současně komfortní ubytování, mezinárodní kuchyni a nulové kulturní třenice. Pokud to nedostanou, vnímají to jako selhání služby, a nikoliv jako onu autenticitu po které tak volají.
Neznamená to samozřejmě, že by snad byli Češi horší nebo lepší než jiné národy, mnoho z nich má koneckonců úplně stejný problém. Jen by možná nebylo od věci se občas dívat na cestování trochu více realisticky.
