Článek
Zrození démonického jádra
Na konci druhé světové války, v létě 1945, připravovaly Spojené státy kromě bomb určených pro shození na Hirošimu a Nagasaki i další zbraň. K tomuto účelu byl vyroben i další kus štěpného materiálu: 6,2 kilogramu plutonia-239, lisovaného do téměř dokonalé koule o průměru zhruba 9 centimetrů. Tato koule, oficiálně nazývaná „Rufus“, se později stala známou jako demon core, tedy démonické jádro.
Když však Japonsko 15. srpna 1945 kapitulovalo, třetí bomba už nebyla potřeba. Jádro tedy zůstalo ve Spojených státech, konkrétně v Los Alamos, a vědci ho začali používat pro výzkum takzvaných kritických experimentů.Jinými slovy, šlo v zásadě o měření podmínek na rozhraní před a po zažehnutí řetězové štěpné reakce.
Vědci v průběhu výzkumu rádi používali metaforu o „lechtání dračího ocasu“. Obklopovali plutoniové jádro vrstvami z karbidu wolframu nebo berylia, které odrážely neutrony zpět do středu. Cílem těchto pokusů bylo zjistit, při jaké konfiguraci dojde k zažehnutí řetězové reakce, tedy stavu, kdy každé štěpení atomu plutonia způsobí minimálně další dvě štěpení.
V Los Alamos, kde tyto experimenty probíhaly, se tato práce odehrávala bez jakéhokoliv náznaku dnešních bezpečnostních standardů. Jádro leželo na stole, kolem něj vědci skládali poloviny reflexních vrstev odrážejících neutrony, zatímco detektory měřily nárůst neutronového toku. A právě při těchto experimentech došlo ke dvěma tragédiím, které jádro proslavily a daly mu strašidelné jméno.
Takhle nějak vypadaly experimenty s plutoniem v době projektu Manhattan.
Harry Daghlian, 21. srpna 1945
K první nehodě došlo dne 21. srpna 1945. S jádrem pracoval mladý fyzik Harry Daghlian, bylo pozdě večer a Daghlian byl v laboratoři zcela sám. Kolem jádra měl postavenou zeď z kostek karbidu wolframu, aby zvýšil odraz neutronů a přiblížil systém kritickému stavu. Když přidal jednu další kostku, přístroje náhle zaznamenaly prudký nárůst neutronového toku. Daghlian instinktivně sáhl po krychli, aby jí odsunul. Při tom jí ale nechtěně shodil přímo na jádro.
V tu chvíli se celý systém stal tzv. superkritickým. Daghlian okamžitě krychli odstranil, čímž reakci zastavil, ale i během těch několika sekund obdržel smrtelnou dávku radiace a zemřel po 25 dnech v nemocnici na akutní radiační syndrom. Byl tak prvním člověkem, který zemřel při jaderném výzkumu.
Louis Slotin, 21. května 1946
Přesně o devět měsíců později, konkrétně 21. května 1946, probíhal v Los Alamos další experiment, tentokrát pod vedením Louise Slotina, kanadského fyzika, který s jádrem obvykle manipuloval tak sebejistě, že si vysloužil pověst „nejrychlejší ruky v Los Alamos“. Slotin obvykle ukazoval kolegům, jak se provádí experiment s beryliovým reflektorem: spodní polovina kouli obklopovala a horní držel v ruce.
Mezera mezi oběma polovinami se měla udržovat přesným rozestupem, aby systém zůstal podkritický. Slotin však místo distančního mechanismu používal obyčejný šroubovák, kterým mezírku podepíral. Jenomže pýcha předchází pád. V jednom případě mu šroubovák nešťastně podklouzl, horní polokoule zapadla na tu spodní celou plochou a jádro se stalo superkritickým.
Opět se objevil jasně modrý záblesk a všichni přítomní pocítili nával horka. Slotin okamžitě odhodil horní polokouli, čímž reakci zastavil, ale i on absorboval obrovskou dávku záření. Zemřel o devět dní později. Jeho kolegové, kteří stáli dále, utrpěli různě těžké dávky, ale přežili.
Po této události bylo plutoniové jádro definitivně pojmenováno „demon core“, neboť již mělo na svědomí dva lidské životy.
Další osud jádra
Po druhé nehodě se práce s kritickými systémy zásadně proměnila. Skončila tato „kovbojská“ doba a experimenty se přestaly provádět ručně. Namísto toho se začaly využívat dálkové manipulátory a různá mechanická zařízení umístěné za stínicími bloky. Jádro samotné už nebylo nikdy použito k dalším experimentům. Mělo být původně začleněno do jedné z prvních jaderných zbraní testovaných v operaci Crossroads na atolu Bikini, ale nakonec bylo roztaveno a jeho části se staly součástí jiných jader.
