Článek
Šestnáct hodin denně a žádná dovolená
Průmyslovou revoluci, kterou odstartoval první mechanický tkalcovský stav, máme spojenou mimo jiné i s moderní podobou práce. To je však hodně nepřesná představa. Nové továrny sice přinesly moderní technologie, pracovní podmínky dělníků však byly v porovnání s dneškem naprosto katastrofální. Ještě na konci 19. století zákony zaměstnance nijak nechránily.
Výjimkou nebyla třeba šestnáctihodinová pracovní doba. K té si potom připočtěte absenci jakékoliv dovolené, neexistenci pojištění a samozřejmě i důchodu. Takovéto podmínky nám evokují spíše otroctví než zaměstnání a přes to, to v minulosti právě takto vypadalo. A co víc, průmyslová revoluce dokonce paradoxně způsobila významný nárůst dětské práce. I děti musely často pracovat dlouhé hodiny v továrnách bez jakéhokoliv odpočinku nebo ochrany pomůcek.
Blýská se na lepší časy
Postupem času se začali dělníci v továrnách sdružovat do nejrůznějších spolků a oborů a začali se ozývat. Stávkovalo se a dělníků si navíc všimly i politické strany, kterým došlo, že právě mezi dělníky mohou získávat nové voliče. Postupem času se tak začalo mluvit o volném čase, o důchodech nebo třeba o dětské práci. Platilo to pro celou Evropu a tehdejší Rakousko-Uhersko nebylo výjimkou.
Dětská práce byla i v některých zemích považovaných za vyspělé realitou ještě v prvních dekádách 20. století.
V Rakousku-Uhersku vyšel v roce 1859 zákon, který zakazoval zaměstnávání dětí do 12 let na dobu delší než osm hodin denně. O necelých třicet let později, konkrétně v roce 1885, byla dětská práce zakázána úplně. Pro pracovníky v českých zemích byl přelomový rok 1918. Nově vzniklé Československo bylo totiž první zemí na světě, kde zákon zaváděl osmihodinovou pracovní dobu. Pracovní týden měl tehdy šest dní a tudíž 48 hodin. I tak šlo ale o velký pokrok.
V prvních letech první republiky přetrvávala praxe, která stanovila, že na dovolenou mají nárok pouze určité vybrané profese. Jednalo se o vojáky, učitele nebo také úředníky. Až v roce 1925 začala být dovolená právem každého zaměstnance, byť šlo jen o šest dnů za rok. zhruba ve stejné době začal také platit zákon o pojištění zaměstnanců pro případ úrazu či nemocí a také byl zaveden starobní důchod.
Další zlepšení potom přicházela v následujících letech. V roce 1956 se pracovní doba zkrátila na 46 hodin týdně. Pětidenní pracovní týden byl potom zaveden v roce 1968. Dnešních 40 hodin týdně bylo zavedeno v roce 2001.
Srovnání s dalšími zeměmi
Pracovní doba je v České republice omezena nejen národními, ale evropskými zákony. Jakožto Evropané si oproti dalším zemím světa užíváme opravdu široké ochrany zaměstnanců. Zmíněných 40 pracovních hodin týdně je v zásadě evropským standardem. Najdou se ale i země, kde je zákonem stanovená pracovní doba kratší. Ve Francii činí dokonce 35 hodin týdně. Pokud to převedeme na jeden rok, zjistíme, že Francouzi pracují v průměru 1431 hodin. Na druhém konci pomyslného žebříčku stojí Jižní Korea, kde zaměstnanci ročně odpracují 2390 hodin. To je propastný rozdíl. V Česku je také vstřícná politika ve směru k rodičům malých dětí. Pojem mateřská dovolená (nebo otcovská dovolená) je naprosto neznámým pojmem. Klasickým příkladem jsou Spojené Státy, kde mají novopečené matky nárok maximálně na 12 neplacených týdnů volna.
Existuje prostor pro další zkracování?
V posledních letech se občas objevovaly návrhy na zavedení čtyřdenního pracovního týdne. Některé evropské země s ním dokonce zkušebně experimentují. Zda se ale, že tato idea je zatím spíše předčasná. Některé firmy sice mohou svým zaměstnancům tento benefit poskytnout, plošné zavedení čtyřdenního týdne je ale zatím nerealistické. Co si o pracovní době myslíte vy?
Anketa
Zdroje informací: https://www.mesec.cz/clanky/pracovni-doba-v-cesku-a-ve-svete/
