Článek
Od covidu k válce
Na začátku ledna roku 2020 jsme si mohli v Česku v novinách přečíst první krátkou a zdánlivě bezvýznamnou zprávu. Ve městě Wu-chan v Číně se objevil jakýsi nový typ zápalu plic. Jen málokdo si v té době dovedl představit rozsah problémů, které jen o několik týdnů později zasáhly doslova celý svět. V Česku se první potvrzené případy covidu-19 objevily 1. března 2020. Další vývoj byl skutečně překotný. První zákazy se objevily 6. března, o necelý týden později byl vyhlášen nouzový stav. Dne 13. března jsou plošně zavřeny všechny školy a hranice se opět po letech stávají nepropustnými. Jen o několik dní později dochází dokonce k nucené izolaci některých měst.
Ke zrušení posledního nařízeného opatření došlo až o tři roky později, v dubnu roku 2023. Počet obětí v České republice činil v tento okamžik 43 000 lidí, na celém světě to bylo 7 milionů. Pandemie s sebou přinesla i něco, co jsme u nás zažili naposledy v době druhé světové války: existenční obavy. Nešlo o to, že by snad nebylo možné nakupovat, nebo že by u nás někdo umíral hlady. Pandemie ale nevyhnutelně přinesla ekonomický pokles a omezení v mnoha oborech. Řada lidí proto přišla o práci. Ve spojení s obavami o zdraví vlastní i blízkých u nás tak byla atmosféra opravdu bezprecedentní.
A když už se zdálo, že covid je minulostí a problémy definitivně odezněly, začala jen několik stovek kilometrů od našich hranic válka, která byla a je pro Evropu vůbec největší od konce druhého světového konfliktu. I v souvislosti s ní se objevily ekonomické problémy, především energetická krize. Válka přispěla k poklesu reálných mezd, již tak ovlivněných globální pandemií. Ani psychika obyvatel nebyla ušetřena a strach z nemoci vystřídal strach z války. Bylo by iluzí domnívat se, že nás tato smrtící kombinace zásadních událostí nepoznamenala.
Zlom v pracovních návycích
V době, kdy nám covid přinesl řadu do té doby těžko představitelných omezení, jsme si začali zvykat na práci z domova, zkrácené úvazky i nutnost řešit výpadky příjmu. To významně otřáslo představou mnoha lidí o tom, že jedno hlavní zaměstnání je plně dostačující a riziko jeho ztráty je v průměru poměrně malé. Nejeden člověk tak začal uvažovat o tom, že svůj hlavní zdroj příjmu doplní například o brigádu a v mnoha případech i o druhé zaměstnání.
Někdo k tomu byl donucen například tím, že mu byl zkrácen úvazek, jiný chtěl vyrovnat rostoucí inflaci a zajistit, aby ani přes ní neklesla jeho životní úroveň. Další si prostě chtěli a chtějí vytvořit dostatečný finanční polštář pro případ, že s černými labutěmi ještě není konec. Připomeňme, že pod pojmem černá labuť se rozumí nějaká zásadní, avšak nepředvídatelná událost, která otřese celou ekonomikou. Část populace má pocit, že je třeba stále něco dohánět, pracovat více a více, což vede ke ztrátě volného času a v některých případech až k syndromu vyhoření. Pro mnohé je ovšem druhé zaměstnání skutečně pocitově nevyhnutelné.
Jinými slovy, druhé zaměstnání se v zásadě normalizovalo a česká povaha pro kterou nebylo předtím úplně přirozené, jej přijala za své. Se všemi pozitivními i negativními dopady. Neznamená to samozřejmě, že si druhé zaměstnání našli všichni lidé nebo to, že by se bez něj nedalo přežít. To je samozřejmě nesmysl, jde však o dobře patrný trend. Optimista by řekl, že souběh krizí tak měl na pracovní morálku Čechů vlastně docela dobrý vliv. Změna smýšlení o práci ale samozřejmě nebyla tou jedinou, kterou česká povaha prošla.
Další dopady krizí
Dlouhé období nucené izolace ve spojení s permanentním psychickým tlakem bohužel vedlo i k nárůstu agresivity ve společnosti, ke ztrátě důvěry v mezilidských vztazích, ale i ve vztahu k institucím. Společnost je obecně mnohem negativnější a chyby hledá ve všech a ve všem okolo. Řešení se potom snaží často nacházet v populismu. Není třeba zdůrazňovat, že zcela marně.
Pro mnoho lidí už také nehraje žádnou roli fakt, že reálná kupní síla opět roste a stěžování si na drahotu pomalu ale jistě přestává dávat smysl. Předpandemického stavu jsme sice skutečně ještě nedosáhli, pozitivní trend je už ale zřejmý. Energetická krize je pryč a u čerpacích stanic platíme nejméně za hodně dlouhou dobu. Symbolem zdražování se stalo z nějakého důvodu máslo, ani to už ale nemá s realitou mnoho společného. Šíří se lavina pocitů, že země prakticky živoří a její obyvatelé musí počítat skutečně každou korunu, aby vůbec přežili.
Současně se to však ale děje v situaci, kdy prodeje zahraničních zájezdů trhají rekordy, kina jsou vyprodaná stejně jako drahé koncerty a tržby obchodníků prokazatelně rostou, neboť u nich lidé více utrácí. Kde se bere tento zjevný rozpor? Zde se asi bohužel projevuje česká povaha ve své historické podobě. Ta nám brání v jakémkoliv optimismu a raději si jako vždycky v historii pořádně zanadáváme.
Oproti velkým krizím minulosti jsme z těch současných vyšli vlastně poměrně dobře. Bylo by proto příjemné, abychom si ponechali ty změny v našem myšlení, které jsou prospěšné, tedy třeba vlastní aktivitu a větší samostatnost při vytváření osobního profitu. Kverulantské povahy se asi úplně nezbavíme, ale trochu omezit bychom ji snad mohli.
Anketa
Zdroje informací:
