Článek
Ledová ranvej letiště Troll Airfield
V Antarktidě najdeme ledových ranvejí hned několik. Troll Airfield je však mezi nimi výjimečná. Její unikátnost spočívá v tom, že je v provozu celoročně. Naprostá většina ostatních antarktických letišť totiž neumožňuje provoz přes letní měsíce, tedy zhruba od listopadu do února, kdy led nebezpečně taje. Ranvej je dlouhá 3300 metrů a našli byste ji ve vzdálenosti 235 km od pobřeží. Ranvej leží v blízkosti norské výzkumné stanice a je schopna přijímat i těžká letadla typu C-130 Hercules, nebo Boeing 767.
Právě na letišti Airfield několikrát přistával i Boeing 737 české společnosti Smartwings. Jeho úkolem byl transport výzkumníků Norského polárního institutu do míst, která se stala následně na řadu měsíců jejich domovem.
V případě, že je ranvej budována v místech, kde v průběhu roku nedochází k žádné akumulaci sněhu z důvodu větrných podmínek, nebo umístění ve stínu hor apod. Ty se označují jako blue-ice. Právě tyto ranveje jsou preferovány, neboť led je zde silnější a umožňuje přistání letadlům s koly namísto lyží. Letadla s kolovým podvozkem mohou být obecně těžší a nést vyšší zatížení.
Letiště u americké antarktické základny McMurdo.
Led jako stavební materiál
Přistávací dráha z ledu je v Antarktidě tím nejlogičtějším řešením. Led je zde totiž jediným široce dostupným stavebním materiálem. Současně má ale úplně jiné vlastnosti než všechny ostatní materiály. Provozování a údržba takovéto ranveje je proto velmi náročnou disciplínou. Největší nebezpečí představují díry v ledu. Ty nemusejí vznikat jen působením nějaké mechanické síly, ale stačí, aby vítr navál na ranvej z antarktických skalisek a pohoří trochu prachu, který absorbuje výrazně více slunečního záření, než bílý led a sníh. Díky tomu se mohou vytvořit oblasti plné děr a prohlubní.
Pokud k něčemu takovému dojde, je nutné ranvej opravit. Opravu samozřejmě nelze provést tak, že do otvoru nasypete sníh a udupete ho botou. Ranvej, kde mají přistávat letadla o hmotnosti desítek či dokonce nízkých stovek tun, vyžaduje trochu pečlivější přístup. Opravy se provádí s využitím směsi vody a ledu, kterou se vyplní díra a nechá se dostatečně zatuhnout. Vše je ale třeba provádět za přesně definovaných podmínek.
Nehody se nevyhýbají ani ledovým ranvejím
Historie zná i několik nehod, které se na ledových ranvejích udály. Přistávání v antarktických podmínkách je samozřejmě extrémně náročné a oproti běžným přistáním má celou řadu specifik. Letadlo se po dosednutí chová jinak, při přistání nelze používat klasické brzdy, nýbrž pouze zpětný chod motoru, počasí se zde může rychle změnit apod. Není proto divu, že se zde čas od času nějaká ta havárie přeci jen stane.
V říjnu roku 1956 vyletěl dvoumotorový letoun amerického námořnictva P-2 Neptune z Nového Zélandu na americkou antarktickou základnu. Ve chvíli, kdy piloti dostali zprávu, že na místě zuří bouře, neměli už dostatek paliva pro návrat. Při přistání na základně McMurdo poryv větru letadlo vychýlil, a to se zřítilo. Čtyři z osmi členů posádky zahynuli. K další nehodě došlo v roce 1960, kdy stroj EC-121 nezvládl přistání a ocitl se mimo ledovou dráhu. Letadlo bylo těžce poškozené, ale jako zázrakem nedošlo ke ztrátám na životech. Dva piloti však byli těžce raněni. Na této nehodě je zajímavý fakt, že vrak letadla byl ponechán svému osudu a když se následně oteplilo, probořil se ledem a klesl ke dnu.
Závěr
Pobyt na antarktických základnách vybavených ledovou ranvejí tak každodenně zahrnuje i měření všech vlastností ledu, aby mohly být spolu s informacemi o počasí předány pilotům před přistáním. Většině z nás se asi možnost vyrazit letecky do Antarktidy nenaskytne. Svět místních letišť je však nesmírně zajímavý a lákavý.
Zdroje informací: https://norwegianscitechnews.com/2018/04/hole-ice-big-problem/
