Článek
Pavouci míří do vesmíru
Arabella a Anita nebyly žádné laboratorní celebrity; byly to obyčejné samičky křižáka rodu Araneus diadematus, tedy stejné jako ti, kteří si u nás spřádají sítě od rohu pergoly po okno na vaší chatě. Když se roku 1973 ocitly na palubě americké orbitální stanice Skylab, staly se obě součástí experimentu, který měl odpovědět na nevinnou dětskou otázku: dokáže pavouk uplést pavučinu tam, kde gravitace nefunguje tak, jak je zvyklý?
Vraťme se ale na začátek sedmdesátých let minulého století. NASA tehdy vyhlásila soutěž pro školáky o návrhy jednoduchých biologických experimentů, které by bylo možné uskutečnit během mise Skylab 3. Tehdy sedmnáctiletá studentka střední školy v Massachusetts Judith Milesová položila v této soutěži právě tuto otázku. Ta zaujala i samotnou NASA a americká vesmírná agentura tak naverbovala první dva pavoučí astronauty, tedy vlastně astronautky.
Judithina otázka byla ve své jednoduchosti vlastně téměř geniální: pavučina je přece symetrická a organizovaná v prostoru. Opírá se o to, že pavouk dokáže vnímat směr dolů a přizpůsobit tomu tvar konstrukce. Co se ale stane, když nebude mít k dispozici zemskou gravitaci? Odpověď nebyla předem jasná a myšlenka zaujala vědce natolik, že se rozhodli ji vyzkoušet. A tak se Arabella a Anita vydaly na svou neplánovanou dobrodružnou cestu.
Astronaut Owen Garriott natáčí snahy pavoučic Arabelly a Anity o tkaní sítí na palubě vesmírné stanice.
Průběh experimentu a jeho výsledky
Po příletu na vesmírnou stanici byly obě pavoučice umístěny do malých, ale dobře vybavených komůrek s průhlednými stěnami. A začalo pozorování. První pokusy o tkaní působily chaoticky. Chyběla gravitace, která na Zemi pomáhá pavoukovi orientovat se při natahování prvních nosných vláken. Místo obvyklých elegantních soustředných kruhů se objevily jakési nepravidelné struktury. Vypadalo to, jako by se pavoučice učily tkát pavučinu úplně od začátku.
Pak ale přišlo to zajímavé. Obě pavoučice si postupně našly nový způsob, jak se v prostoru orientovat. Po pouhých dvou dnech se jejich pavučiny začaly stabilizovat a dostávaly podobu, která se typickým pozemským pavučinám výrazně přibližovala. A co víc, pavučina, která v mikrogravitaci vznikala, byla často symetričtější než ta pozemská. Pavoučice se mohly pohybovat volněji a některé části sítě byly dokonale rovnoměrné. Na druhé straně se měnilo napětí vláken, bez gravitace bylo zkrátka obtížnější vytvořit pevný střed.
Co experiment ukázal především? Pavouky vnímáme jako tvory řídící se silnou instinktivní pamětí bez jakéhokoliv intelektu. Jenže se ukázalo, že i pavouk se dokáže naučit nové postupy ve chvíli, kdy je vystaven pro něj úplně nové situaci. Tam, kde by se mnohý člověk při prvním selhání zastavil, pokračoval pavouk jednoduše dál, pokládal další vlákna a zkoušel, dokud nenašel strukturu, která odpovídala jeho představám.
A jak to nakonec s pavoučími průkopnicemi dopadlo? Arabella zahynula ještě ve vesmíru; NASA přisuzuje její smrt dehydrataci. Anita zemřela krátce po návratu modulu. Přesto je jejich příběh učinil prakticky nesmrtelnými. Pavučiny, které na Skylabu vytvořily, byly pečlivě nafoceny, zdokumentovány a staly se součástí učebnic biologie.
