Článek
Není zlozvyk jako zlozvyk
Na začátek je třeba říct, že Češi nejsou samozřejmě jediným národem, který má své zlozvyky. Stejně tak nejsou všechny zlozvyky stejného typu. Některé jsou spíše kuriozity pro usmání, jiné nám skutečně škodí. Je také dobré mít na paměti, že nějaký ten zlozvyk má asi úplně každý. Berme tak jejich výčet spíše jako zajímavost, ne jako nějakou kolektivní vinu Čechů jako takových. Následující seznam samozřejmě není ani zdaleka vyčerpávající ani dokonale reprezentativní. Jde spíše o zajímavý výčet, který může sloužit k pobavení, ale i k zamyšlení.
Zapomeňte teď na chvíli na zlozvyky typu cvakání propiskou, kousání nehtů, nebo třeba házení použitých ponožek pod postel. Pojďme si představit některé zajímavější a důležitější zlozvyky.
Sbírka českých zlozvyků
Sběrem unikátních zlozvyků se před několika lety zabývala v rámci svého uměleckého projektu Kateřina Šedá. Jeden ze zajímavých zlozvyků jí prozradila prodavačka v supermarketu. Podle ní lze Čechy popsat jako národ, který „předtím, než dojede s košíkem k pokladně, sežere aspoň jednu položku“. Zubař jí zase vyprávěl o tom, že má pacienty, kteří se k němu pravidelně vracejí, protože si opakovaně lámou zuby při otevírání pivních lahví.
Jedním z často zmiňovaných zlozvyků je tykání Vietnamcům. Čeština je jazyk, který na rozdíl od mnoha jiných rozlišuje velmi dobře kontext, v němž se rozhovor děje. Například při vstupu do večerky a komunikaci s obsluhou se kterou nás samozřejmě nepojí většinou žádný blízký vztah, vykání je jasně dané jako správná forma komunikace. Řada Čechů z nějakého důvodu sahá v případě Vietnamců po tykání. V kontextu českého jazyka je to krajně neslušné až urážlivé.
Také si vzpomínáte na to, jak se vás vaše babička asi desetkrát po sobě ptala, zda si dáte koláč? Tak přesně tohle je další české specifikum. Z nějakého důvodu očekáváme, že nás bude ten druhý přesvědčovat a svoji nabídku několikrát opakovat. Řada Čechů je potom při komunikaci s cizinci zmatená, když jim onen pomyslný koláč nabídnou jen jednou. Jestliže po česku napoprvé odmítnou, pak už ho neochutnají, protože podruhé se jich zkrátka nikdo nezeptá.
Cizince u Čechů občas překvapuje i to, jak silnou mají potřebu ukazovat navenek například svoje značkové oblečení. Podle mnohých si Češi dají vždy pozor na to, aby jim bylo příslušné logo co nejlépe vidět. Je to přitom o to divnější, že se to týká i značek, které jsou jinde považovány za víceméně průměrné.
Tím možná nejhorším českým zlozvykem je ale jiná věc. Tou je jakási neúcta k úspěchu, který často bagatelizujeme, nebo pro jistotu rovnou ignorujeme. Je to docela pohodlné, neboť se tím zjednodušuje vlastní pozice. Od nás samotných vlastně nikdo nic nechce.
