Článek
Každá kultura má svoji palačinku
Pokud se zajímáme o původ palačinek, logicky nás napadne, že tento pokrm musí být starý jako lidstvo samo. Svým způsobem je to pravda, už v pravěku si lidé připravovali nejrůznější pečené placky a nepochybně si je vylepšovali třeba ovocem či medem. Nás ale spíše zajímají palačinky dnešního typu. Pravdou ovšem je, že nějaký druh palačinky má prakticky každá světová kuchyně.
V Rusku se jim říká bliny a podávají se nejen s ovocem a smetanou, ale také s kaviárem. Indové zase nazývají své palačinky dosa a plní je pro nás exotickými náplněmi jako kokosové čatní, nebo sambar. Japonské palačinky okonomiyaki jsou zase tradičním pokrmem v kombinaci se zelím nebo mořskými plody. Nám jsou přece jen bližší americké pancakes, nebo švédské plattar. Těmi světově nejprolulejšími palačinkami jsou ale nepochybně francouzské crépes. Jedná se o velmi tenké palačinky, které mohou být podávány s cukrem a čokoládou, nebo také s citrónem či naslano se šunkou a se sýrem. Naše palačinky jsou podle všeho odvozeny právě od nich.
Palačinky milují děti i dospělí.
Historie francouzských palačinek
Prodejny francouzských crépes dnes najdete prakticky po celém světě. Nejde však o zvlášť dlouhou tradici. Celosvětově populární začaly být crépes až na začátku 21. století poté, co se v exkluzivní newyorské pekárně Lady M Boutique začal připravovat palačinkový dort. Šlo vlastně o dvacet na sebe nevrstvených palačinek prolitých krémem. V samotné Francii byly le palačinky populární dávno předtím. O jejich původu existují dvě teorie.
Podle té první vznikly palačinky úplnou náhodou, když jakási hospodyňka ve 12. století v Bretani omylem vylila těsto na svoji kamennou plotnu. Druhá teorie zase mluví o tom, že do Francie přivezli palačinky poutníci v roce 472 z Říma. Měl je tam jimi pohostit sám papež. Mimochodem, poutníci navštívili Řím na svátek Hromnic. Ve Francii a také v Belgii se proto v tento den slaví svátky dva: Hromnice a Le Jour des Crépes neboli Den palačinek. Zásadní rozdíl mezi palačinkami francouzského, tedy i českého typu a palačinkami americkými je ten, že do těch amerických se přidává kypřidlo.
Palačinky v Čechách
Vzhledem k popularitě palačinek ve Francii se nabízí myšlenka na to, že k nám přišly v dobách Lucemburků, kteří měli s Francií intenzivní styky. Ve skutečnosti se k nám však dostaly přes Uhry. Na přelomu 17. a 18. století vyrazila do Francie na dvůr krále Ludvíka XIV. uherská delegace hraběte Esterházyho. V ní byl i jeho kuchař Francisco Palaccini. I přes italsky znějící jméno se jednalo o Rumuna.
Francouzské palačinky ho uchvátily a po návratu domů se rozhodl vytvořit podobný recept. Své vlastní palačinky připravil z trochu odlišného poměru ingrediencí, takže byly tlustší. Francouzský způsob servírování s cukrem a koňakem pak nahradil marmeládou a šlehačkou. A protože byly jeho palačinky tlustší, bylo nepraktické překládat je na čtvrtky. Na místo toho je sroloval do nám dobře známého tvaru ruličky.
V dobách Habsburské monarchie se potom palačinky v této době dostaly až k nám. Díky kuchaři Palaccinimu tak máme krásné zážitky z dětství, kdy jsme celí pobryndaní marmeládou jedli palačinky třeba u babičky na prázdninách.
