Článek
Masakr v Rumbule
Rumbula je jméno, které si u nás většina lidí nespojí s žádnou konkrétní událostí. A přesto se zde za druhé světové války odehrálo něco, nad čím zůstává rozum stát. Když v červnu 1941 zaútočilo nacistické Německo na Sovětský svaz, který byl do té doby jeho spojencem, získaná území se začala proměňovat v místa, kde krev tekla doslova proudem. A nemáme na mysli pouze boje na frontě. Za frontovými jednotkami totiž postupovali příslušníci tzv. Eisatzgrupppen SS, tedy jednotek jejichž úkolem byly masové vraždy Židůa dalších nepohodlných skupin.
Ve dnech 30. listopadu a 8. prosince 1941 bylo těmito jednotkami v lese u malého nádraží Rumbula, asi 12 km za Rigou, povražděno asi 24 000 obyvatel židovského ghetta v Rize. Dalších asi 2000 obětí představovali Židé, kteří byli na území dnešního Lotyšska deportováni z Německa. Všichni byli zastřeleni, což z této tragédie činí druhý největší masakr civilního obyvatelstva provedený střelnými zbraněmi. Ten úplně největší se stal asi o dva měsíce dříve v Babyn Jaru u Kyjeva. Shodou okolností měli oba masakry na svědomí vojáci SS pod velením jistého Friedricha Jeckelna.
Pro popis samotného masakru slova nestačí. Vše začalo ještě před obsazením Rigy německými vojsky. Nedlouho předtím totiž celé Lotyšsko obsadila Sovětská armáda. Tato nezákonná anexe byla sama o sobě krvavá a krutá. Některé místní skupiny proto viděli v nacistech spíše osvoboditele. Mnozí z nich potom s Němci ochotně spolupracovali. Jednalo se například o lotyšskou fašistickou stranu Perkonkrusts.
Ihned po obsazení Rigy německými vojsky začalo zatýkání Židů a jejich násilné vystěhování do místního ghetta. Již v této fázi bylo mnoho Židů zastřeleno právě lotyšskými fašisty. V ghettu to ale nekončilo. Ačkoliv známá konference ve Wannsee se uskutečnila až v lednu 1942, již v létě 1941 začínal „plán na konečné řešení židovské otázky“ nabývat svých obrysů. Města na východě měla sloužit jako velké koncentrační tábory pro lidi deportované z Evropy včetně tehdejšího protektorátu. Místní Židé jim proto měli „uvolnit místo“.
Dne 29. listopadu bylo provedeno shromáždění a odvedení mužů schopných práce do nového koncentračního tábora. Ti jediní měli pro nacisti nějakou hodnotu, neboť mohli fyzicky pracovat. Ženy, děti a starci se o den později vydali v krutém mrazu na pochod, který je dovedl k několika velkým, čerstvě vykopaným jámám. Lidem bylo postupně rozkázáno, aby se svlékli a sami vběhli do jámy, kde byli následně postříleni. Po první skupině následovala druhá, potom třetí a po nich další a další.
To samé se opakovalo i 8. prosince, kdy byl k Rombule doveden zbytek obyvatel ghetta. Byla mezi nimi i Frida Michelsonová. I ona se musela svléknout a byla zahnána do připravené jámy. V zoufalé snaze uniknout smrti se vrhla mezi mrtvá těla a předstírala, že i ona již byla zbavena života. Dlouhé hodiny musela nahá ležet bez hnutí v mrazu okolo umíraly tisíce a tisíce jejích spoluobčanů a řada těl padala přímo na ni.
Po mnoha hodinách se Frida Michelsonová odvážila vstát a následně v nedaleké Rumbule poprosila o pomoc, kterou ji místní lidé naštěstí poskytli. Je třeba si uvědomit, že to od nich byl nesmírně odvážný čin, neboť v případě prozrazení by i oni byli okamžitě popraveni. To koneckonců známe i z dějin odboje protektorátu. Frida Michelsonová se v úkrytu dožila konce války. Její další osud ale nebyl o mnoho veselejší.
Přežila jsem Rumbulu
Frida Michelsonová byla jedním z pouhých tří lidí, o nichž je známo, že masakr v Rumbule přežili. Po válce se vdala a se svým manželem měla dvě děti. Její štěstí ale nemělo dlouhého trvání. Již v roce 1950 byl totiž její manžel odvlečen na Sibiř, odkud se již nevrátil. Frida se poté pustila do sepisování svých pamětí, které vyšly pod názvem „Přežila jsem Rumbulu“. Mohlo se tak stát ale až o mnoho let později. Proč?
Sovětský svaz si masakr v Rumbule nijak nepřipomínal, neboť podobné události se mu z několika důvodů politicky příliš nehodily. Šlo o to, že Sověti měli pocit, že připomínka těchto událostí by narušovala příběh o jednotné protiněmecké frontě. Lotyši na straně pachatelů do tohoto příběhu příliš nezapadali. V Sovětském svazu navíc měl antisemitismus také své místo a když už se Rumbula někde okrajově zmínila, vždy se mluvilo o zavražděných sovětských občanech. Židovský rozměr celé tragédie byl režimem zamlčován.
Zmíněná kniha Fridy Michelsonové mohla z těchto důvodů vyjít až v roce 1979, poté co jí bylo dovoleno vystěhování do Izraele. Tam zemřela v roce 1982, ještě předtím se ale dočkala alespoň malého zadostiučinění. Ve Spojených Státech byli totiž v sedmdesátých letech vystopováni někteří z lotyšských spolupachatelů. Americké úřady zatkly i Karlise Detlayse. Byl to právě on, kdo jí v Rumbule nařídil, aby se svlékla a vyrazila směrem k jámě. V novinách a k dokumentaci případu tak znovu spatřila jeho tvář. Soud v USA však nenašel dostatek důkazů k tomu, aby jej odsoudil.
Další zločinci z Rumbuly však potrestáni byli. Lotyšský kolaborant Viktors Arajs žil v Německu nejprve neodhalen, v roce 1979 byl ale odsouzen na doživotí a ve vězení skutečně zemřel. Herbert Cukurs uprchl po válce do jižní Ameriky, kde byl v roce 1965 vypátrán izraelskou tajnou službou Mossad a na místě zlikvidován. A Friedrich Jeckeln? Ten byl zajat Rudou armádou a již v roce 1946 byl oběšen přímo v Rize.
Dnes je na místě masakru památník, který nám připomíná, čeho všeho je člověk schopen.
Zdroje informací: https://archive.org/details/isurvivedrumbuli0000mikh
