Hlavní obsah

Muž se železnými plícemi. Proč u něj předpotopní technologii nenahradila modernější alternativa?

Foto: CDC, Public domain, via Wikimedia Commons

Železné plíce: zařízení, které pomáhalo Paulovi Richardovi Alexanderovi přežít.

V roce 2024 zemřel v dallaské nemocnici Paul Richard Alexander. Bylo mu 78 let z nichž 72 strávil společně se zařízením nazvaném železné plíce. Zachránilo mu život, na dnešní dobu je ale obstarožní.

Článek

Paulův příběh

Paul Richard Alexander se narodil v roce 1946. Když mu bylo šest let, tedy na začátku padesátých let, zuřila ve Spojených Státech epidemie dětské obrny. Nemoc, proti které dnes děti chrání očkování, byla v té době skutečnou metlou. V Americe onemocnělo touto chorobou téměř 60 000 lidí, většinou samozřejmě dětí. Tři tisícovky dětí zemřely a dalších 21 000 jich zůstalo nějakým způsobem postižených. Šestiletý Paul Richard Alexander byl jedním z nakažených.

V roce 1952 si začal doma stěžovat na bolesti hlavy a krku k nimž se přidala i teplota. Jeho rodiče si zprvu mysleli, že jde o klasickou virózu, nebo chřipku. Teprve když se Paulův stav zhoršil natolik, že nemohl polykat ani mluvit, odvezli jej do nemocnice v Dallasu. Lékaři mu tam diagnostikovali dětskou obrnu a rodičům rovnou řekli, že chlapec mnoho šancí na přežití nemá. Našel se však jeden odvážný lékař, který Paulovi otevřel průdušnici a vyčistil plíce. Tímto manévrem mu zachránil život. Jeho plíce však byly natolik poškozeny, že mohl dýchat pouze s pomocí masivního železného válce ve kterém byl uvězněn. Šlo o zmíněné železné plíce. V nemocnici strávil rok a půl a teprve poté se mohl vrátit domů. I tam ale musel setrvávat v železných plicích.

Foto: Associated Press, Public domain, via Wikimedia Commons

Paul Richard Alexander, jehož životní příběh inspiroval řadu dalších lidí.

Život v kovovém válci

I doma byl odkázán na pomoc tohoto masivního přístroje. Když přestala fungovat elektřina, jeho rodičům nezbylo nic jiného než pumpovat ručně. Postupně se jeho život začal ale přece jen zlepšovat. Paul se totiž naučil tzv. glosofaryngeální dýchání. Jedná se vlastně o techniku polykání a zadržování dechu. Tato technika mu postupně umožnila trávit mimo železné plíce stále více času.

Paul se tak mohl vydávat do kina, na večeře a také do školy. Postupně vystudoval střední školu i práva na univerzitě. Dokonce začal skutečně pracovat jako právník. Železné plíce pro něj byly ale stále nezbytné, spát bez nich nemohl. Tak tomu bylo až do konce jeho života. V roce 2020 také napsal své paměti nazvané „Tři minuty pro psa: můj život v železných plicích“. Když v roce 2024 zemřel, byl posledním přeživším velké americké epidemie dětské obrny. Nabízí se otázka, proč mu moderní medicína neposkytla nějaké lepší řešení jeho problémů a on musel stále využívat zařízení z 50. let, které udržovaly v chodu náhradní díly od kutilů a dobrovolníků, neboť ty originální, už se dávno nevyrábějí.

Vysvětlení je třeba hledat v technických principech starších a moderních zařízeních. Zatímco v 50. letech fungovaly železné plíce tak, že kolem lidského těla vytvářely vakuum, tedy podtlak a tím roztahovaly hrudník, moderní ventilátory dělají přesný opak. Ty totiž vhánějí vzduch přímo do plic přetlakem. Dlouhá léta strávená v železných plicích způsobila, že přechod na jiný způsob dýchání by byl velmi problematický, vyžadoval by tracheostomii a zvyšoval by riziko fatálního poškození už tak poškozených a extrémně křehkých dýchacích cest.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz