Článek
Fronta na banány? Ne, na Everest
Podmínky jsou pro výstup na Mount Everest vhodné jen několik týdnů v roce. Do tohoto časového okna se tak musí pokaždé vtěsnat několik stovek zájemců o překonání této prestižní mety. V konečném důsledku to však znamená dvě zásadní věci. V první řadě se dost často stojí na výstup doslova fronty. Ještě důležitější je ale to, že každý horolezec po sobě zanechá ohromné množství odpadků, a to jak biologických, tak jiných. Na jednu osobu připadá konkrétně asi 18 kg. Podle odhadů množství odpadu jen na Everestu dosahuje celkové hmotnosti mezi 50 a 140 tunami. Do toho je třeba započítat prázdné tlakové láhve, nejrůznější obaly, stany a v neposlední řadě také exkrementy.
Jelikož se oteplování týká samozřejmě i „střechy světa“, čím dál tím častěji odkrývá odpad tání. Nejde přitom jen o estetickou stránku věci, ale i o to, že se z odpadu uvolňují škodlivé látky. Od mikroplastů po bakterie. Odpad nicméně není to jediné, co po horolezeckých výpravách na nejvyšší vrcholky světa zůstává. Nezřídka zde nějaký horolezec zahyne a jeho tělo potom zůstává tam, kde k tragické události došlo.
Výstup se může rychle změnit v tragédii. Horolezci v takovém případě nemohou moc počítat s tím, že se jejich tělo dostane rychle dolů.
Mrtvá těla pod himálajskými vrcholy
Opět si pomůžeme statistikami z Mount Everestu, v menší míře ale platí pro ostatní vrcholy to, co pro něj. Záznamy hovoří o tom, že od dvacátých let až do současnosti zemřelo na hoře Sagarmatha, jak se Everest v Nepálu nazývá, asi 310 lidí. Dvě stovky těl zde stále zůstávají. Na K2 zemřelo 90 lidí a většina z nich také nemohla být dosud snesena atd. Důvod je jednoduchý: vyzvednutí těla je vždy extrémně náročnou a nebezpečnou operací. Přistupuje se k ní proto pouze ve výjimečných případech, když je riziko shodou okolností nízké.
Většina horolezců si uvědomuje, že se z výpravy vrátit nemusí i to, že se nemusí vrátit ani jejich tělo. Někteří, jako bývalá německá biatlonistka Laura Dahlmeierová, pak před výstupem přímo říkají, že kvůli snesení jejich těl nemá nikdo další riskovat. V případě zmíněné biatlonistky na tato slova bohužel došlo. Laura Dahlmeierová zemřela při výstupu na horu Laila v pohoří Karákóram.
Mrtvá těla horolezců jsou tichým mementem toho, že i když se dnes může zdát výstup na Everest téměř masovou zábavou, stále jde ve skutečnosti o riskantní podnik, který nemusí dobře skončit. Některá těla leží zcela mimo klasické trasy, jiná se naopak stala často používanými orientačními body. Známý je například mrtvý horolezec se zelenými botami. Orientační bod „zelené boty“ patří k nejvyužívanějším. Přes deset let leželo pod vrcholem Lhoce i tělo českého horolezce, které však bylo v roce 2024 v rámci úklidu hory sneseno.
Lze se horolezcům divit, že chtějí zdolávat himálajské vrcholy? Nelze.
Závěr
Množství odpadu na nejrůznějších místech Himálaje je křiklavou ukázkou toho, jak extrémní je vliv člověka na životní prostředí kdekoliv na zemi. Nabízí se otázka, do jaké míry je současný stav vlastně ještě udržitelný. Ačkoliv je již nyní počet výstupů na nejvyšší vrcholy v sezóně regulován, odpadu a bohužel i těl stále přibývá mnohem rychleji, než s jakým tempem je oboje snášeno dolů.
