Článek
Pohnuté dětství Karla IV.
Vezmeme-li v potaz fakt, že dětství budoucího „Otce vlasti“ nebylo ani zdaleka ideální, je vlastně s podivem, že v dospělosti nedělal chyb více. Napjaté vztahy s otcem Janem Lucemburským, nemožnost trávit čas s matkou, věznění na hradě Loket, svatba s Blankou z Valois v pouhých sedmi letech… to vše na něm muselo zanechat následky. Výsledkem byla komplexní osobnost, které však nechyběly chyby. Z pohledu historie je jeho velkým štěstím, že se většinou projevily až po jeho smrti.
Není samozřejmě cílem tohoto textu Karla IV. jakkoliv shazovat a upírat mu oprávněné místo v naší historii. Jde spíše o to ukázat Karla IV. jako člověka, který je sice velice schopný a dokáže předvídat mnohé události, ale jiné nikoliv. Karel IV. byl prostě člověk z masa a kostí jako my všichni.
Budování kultu osobnosti
Karel IV. byl skvělý diplomat, to byla jeho mimořádná síla, ale do určité míry také jeho prokletí. Byl nesmírně efektivním arbitrem nejrůznějších sporů, dokázal přicházet s kompromisy, aktivně tvořil a zasahoval do oblasti práva. Všechno to fungovalo skvěle, s jedním malým háčkem: platilo to jen dokud byl naživu.
Další Karlovou chybou bylo, že jako císař Svaté říše římské nedokázal centralizovat moc a věnoval se pouze hašení sporů mezi jednotlivými zeměmi. To mu jako diplomatovi par excellence šlo dobře, ale opět bylo vše založeno jen a pouze na jeho osobě.
Veškeré klíčové politické procesy tedy stály na Karlově autoritě, nikoli na pevných mechanismech. Ty nebyl schopen vybudovat a ani se o to nepokusil. Měl za to, že symboly a rituály jsou samy schopné udržet vládu i po jeho smrti. To nebyla pravda. Tím se dostáváme dost možná k nejproblematičtějšímu bodu svého odkazu. Ten se týkal jeho následníka.
Václav IV. a odkaz, který nemohl naplnit
Evropa 14. století byla světem křehkých nároků a rychle se měnících aliancí. Předčasná korunovace měla proto předejít sporům o následnictví, posílit postavení Lucemburků a dát jasně najevo kontinuitu moci. Karlův syn, kterého známe hlavně jako Václava IV. byl korunován v pouhých dvou letech.
Václav IV.: synové mužů, kteří se „rodí jednou za tisíc let“ to nemají snadné.
Václav IV. tedy vyrůstal s královským titulem, nikoli ale s praktickou odpovědností. Faktická vláda logicky zůstávala v rukou Karla IV., zatímco mladý král nebyl systematicky veden k samostatnému rozhodování. Mohl se jen dívat, a to zkrátka nestačí. Karel sám musel bojovat se svým otcem a „místo na slunci“ neměl dlouho jisté. Václav dostal vše jako na zlatém podnose.
Když Václav IV. po Karlově smrti v roce 1378 převzal moc, chyběla mu nejen politická rutina, ale i respekt části šlechty a říšských knížat. Václav IV. byl od dětství obklopen symboly moci, aniž by musel čelit jejím důsledkům. Autorita, která nebyla budována postupně, se ukázala jako velmi křehká a celá konstrukce se bez Karlovy osobnosti rozsypala. Zatímco Karel IV. si autoritu vydobyl učením, diplomacií a osobní zkušeností z celé Evropy, Václav ji zdědil hotovou, ovšem bez návodu, jak si ji udržet.
A vše zakončíme ještě další chybou, která měla dalekosáhlé důsledky. Během své vlády nebyl schopen vidět a řešit problémy, které se stávaly stále významnějšími a po jeho smrti připravily Václavovi situaci, která byla již téměř neřešitelná.
Zdroje informací:
