Článek
Předehra ke katastrofě
Psal se rok 1946 a francouzské úřady rozhodly o stavbě přehrady na řece Reyran. Přehrada získala jméno Mlapasset po údolí, v němž měla stát. Pokud byste ji chtěli najít na mapě, nejsnazší by bylo najít si známé letovisko Saint-Tropez a neméně slavné město Nice. Mezi nimi je potom městečko Fréjus a sedm kilometrů od něj do vnitrozemí začala být přehrada budována. Jednalo se o další ze symbolů poválečného rozvoje Francie, a kromě přehrady se paralelně budovala i nová dálnice. Zkrátka a dobře, zatímco dálnice měla do regionu přivést turisty, přehrada jim měla zajistit dostatek vody v tomto jinak velmi suchém regionu.
Nešlo o jen tak ledajaký projekt a o návrh přehrady se postaral architekt André Coyne, jeden z nejzkušenějších stavitelů přehrad na světě. Jeho návrh byl rozhodně impozantní. Hráz přehrady měla být dlouhá 220 metrů a vysoká 66 metrů. U paty byla hráz široká 6,78 metrů a na svém vrcholu měla 1,5 metru. Tato monumentální hráz měla zadržovat 50 milionů kubických metrů vody. Samotná stavba započala v dubnu 1952 a dokončena byla o dva roky později. Trvalo ale dalších pět let než byla plně napuštěna. Psal se tedy rok 1959.
Katastrofa na přehradě
Na přelomu listopadu a prosince 1959 příroda tuto část Francie nešetřila. Silné srážky pak začaly mimo jiné velkou rychlostí zvyšovat také hladinu přehrady Malpasset. Dne 2. prosince se hrázný snažil spojit s vedením přehrady a požádal o povolení upouštění vody. Telefonicky to ale možné nebylo, neboť pracovníci telekomunikační společnosti ten den stávkovali. Hrázný proto nastartoval motorku a rozhodl se, že si pro povolení zajede do města Fréjus osobně.
Když do města dorazil, povolení ale nedostal. V rámci budování dálnice se totiž stavěl nový most a vedení přehrady se obávalo, že by zvýšená hladina a vyšší průtok mohly stavbu poškodit. K večeru už ale bylo jasné, že to bez upouštění nepůjde. Voda už totiž začala přetékat přes korunu hráze. To by samo o sobě nemuselo znamenat katastrofu, neboť hráze přehrad jsou i na takto extrémní podmínky projektované. Platilo to i pro hráz přehrady Malpasset a to přesto, že v poměru ke své výšce byla ve své době vůbec nejtenčí na světě.
Pozůstatky hráze přehrady Malpasset tak, jak vypadají dnes.
S přehradou a její hrází ale nebylo vše v pořádku. V době, kdy byla přehrada projektována měl totiž její tvůrce k dispozici nedostatečné informace o geologickém podloží. Odbytý geologický průzkum ve 40. letech totiž neodhalil zlom přímo pod hrází, na nějž se přišlo až později. V roce 1959 se o něm ale již vědělo. Právě pohyb podloží a okolních skal se spojil s maximálním tlakem vody a hráz nápor nevydržela. Není také vyloučeno, že určitý vliv měly i exploze související se stavbou dálnice. Ať tak či onak, měřící přístroje již během dne signalizovaly nepřirozené silové působení, nikdo mu však nevěnoval pozornost. To byla možná ta vůbec největší chyba.
Smrtící vlna se řítí údolím
V čase 21:13 došlo tedy k protržení přehrady a do údolí se vyřítila 40 metrů vysoká vlna, která zcela zničila dvě vesnice a pokračovala k městu Fréjus. K němu se dostala po dvaceti minutách a ve chvíli, kdy jej dosáhla, měla vlna výšku 3 metry. I zde bylo zničeno několik stovek domů. Síla vlny byla extrémní. Odnášela i 600 tun vážící bloky a z monumentální přehradní hráze zbyly jen trosky, které můžete na místě stále vidět.
Ještě předtím, než vlna dorazila do moře, smetla také tábor dělníků podílejících se na stavbě dálnice. Oficiální počet obětí je 423 lidí, ve skutečnosti jich ale bylo pravděpodobně podstatně více, neboť na stavbě dálnice pracovala celá řada dělníků „na černo“ a pokud se nenašla jejich těla, která nejspíše skončila v moři, tyto oběti do celkové bilance nikdo nezapočítal.
Následný soud označil tragédii za dílo přírody a nikdo z vedení přehrady ani jejích stavitelů nebyl odsouzen. Hlavní architekt André Coyne však výčitkami svědomí trpěl velmi silně i přesto, že při tvorbě návrhu nemohl vědět o problémech s podložím. Je pravděpodobné, že silný stres se podílel na jeho úmrtí, které přišlo jen několik měsíců po tragédii.
